Posledních několik dní nemohl 70letý důchodce v svém starém domě klidně spát. Každou noc se spod zápraží ozývaly zvláštní zvuky — jako by stovky drobných těl šustily o zem, čas od času přerušované tichým, znepokojivým šepotem.

Tu noc se to stalo nesnesitelným. Kolem třetí hodiny ranní muž nevydržel: vzal si baterku a lopatu a vyšel ven. Šel za zvukem. Když došel k zápraží, našel místo, odkud hluk vycházel, klekl si a posvítil do temnoty.

Dech se mu zatajil: zem byla posetá stovkami bělavě zelených oválných objektů, připomínajících velká slepičí vejce. Některá byla částečně zahrabaná, jiná ležela přímo na povrchu.

Nejvíc ho vyděsilo, že mnohá vejce začala měnit barvu — na skořápce se objevovaly tmavé skvrny, jako by se uvnitř něco hýbalo. Stařec roztřesenou rukou vzal jedno vejce. Bylo teplé a trochu vlhké.

— Proboha… co to je? — zašeptal.

Sebral odvahu a udeřil vejce lopatou. Skořápka praskla a v tu chvíli muž strnul: uvnitř bylo…

Ze skořápky se vyplazilo svíjející se tmavé stvoření. Nebylo to ptáče. Byl to malý hadí potomek.

Sotva se stačil odtáhnout, z temnoty pod zápražím se ozvalo zlostné zasyčení. Zpod prken se vyplazila dospělá zmije — silná, dlouhá, s lesklými šupinami. Prudce zvedla hlavu, rozevřela tlamu a vrhla se na muže.

Stařec strachem málem upustil baterku. Máchnul lopatou a bez rozmyšlení se dal na útěk. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. Doběhl k sousedům a zavolal záchrannou službu.

Když dorazili odborníci, dlouho nemohli uvěřit svým očím: pod zápražím se skutečně nacházelo celé hadí hnízdo, stovky vajec a několik dospělých jedinců.

Pod zápražím bylo teplo a vlhko, a právě proto si hadi vybrali toto místo pro snesení vajec.

Pozemek byl vyčištěn, hadi odvezeni a muži bylo důrazně zakázáno přibližovat se k domu, dokud nebude oblast kompletně ošetřena.