Na pohřbu otce dívka nečekaně zašeptala, že její otec žije: všichni si mysleli, že dítě jen truchlí, dokud to neuviděli…
Pohřeb byl tichý, zdrženlivý a plný smutku. Ve vzduchu viselo těžké ticho, přerušované jen tlumeným vzlykáním. Uprostřed sálu stála rakev potažená bílou látkou a kolem se shromáždili příbuzní a blízcí.
U rakve stála matka a držela za ruku svou malou dceru. Dívka mlčela, její kudrnaté vlasy jí padaly do obličeje. Od dne tragédie téměř nepromluvila a všichni si mysleli, že dítě prostě nechápe, co se stalo.
Když přišel okamžik rozloučení, matka se k ní jemně naklonila a zeptala se:
— Chceš se rozloučit s tatínkem?
Dívka přikývla. Zvedli ji, aby mohla nahlédnout dovnitř. Několik okamžiků se dívala na klidnou tvář otce, pak zašeptala:
— Tatínek jen spí.
V sále se ozvaly nervózní vzdechy a sotva znatelné úsměvy přes slzy. Mnozí si mysleli, že je to naivní věta dítěte, které ještě úplně nechápe smrt.
Ale dívka se náhle rozplakala a natáhla ruce k rakvi:
— Tatínku, probuď se! Ty přece jen spíš!
Všichni ztuhli. Matka ji objala a snažila se uklidnit, ale v tu chvíli dívka dodala něco nečekaného
— Viděla jsem tě včera v noci doma. Stál jsi u dveří, díval ses na nás a nic jsi neřekl.
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Několik lidí si vyměnilo pohledy. Někdo se dokonce zachvěl.
Matka zmateně přitiskla dceru k sobě. Zdálo se, že jde jen o dětskou představivost, ale dívka pokračovala jistým hlasem:
— To byl on. Viděla jsem tatínka.
A tehdy se mezi hosty ozval šepot. Několik hlav se otočilo k zadní řadě. Tam, v přítmí, stál muž, kterého si dosud nikdo nevšiml. Jeho tvář byla téměř kopií toho, kdo ležel v rakvi.
Byl to dvojče zesnulého. Dlouhá léta žil v jiném městě a s rodinou téměř neudržoval kontakt. Přijel až na pohřeb, rozhodl se neukazovat dřív, aby nevyvolal zbytečné řeči.
Pro dospělé to vše vysvětlovalo — dívka ho viděla předchozí den a spletla si ho s otcem. Ale pro ni samotnou to byl důkaz: tatínek je stále nablízku.
A i když všichni znali pravdu, ten den se nikdo neodvážil dítěti vzít jeho víru.