Během svatby ke mně přišla tchyně a strhla mi z hlavy paruku, čímž všem hostům ukázala mou holou hlavu: ale pak se stalo něco nečekaného

Ještě donedávna jsem bojovala s rakovinou. Dlouhé měsíce léčby, nemocniční stěny, chemoterapie, při které pomalu mizely síly i vlasy… Ale jednoho dne jsem od lékaře slyšela to nejdůležitější: „Jste zdravá.“

Právě v ten vytoužený den mi můj milovaný požádal o ruku. Rozplakala jsem se štěstím a samozřejmě řekla „ano“.

Začali jsme se připravovat na svatbu. Několik týdnů jsem hledala šaty, přemýšlela nad detaily a v skrytu duše doufala, že mi alespoň trochu dorostou vlasy. Ale ne — v zrcadle jsem pořád viděla holou hlavu. Musela jsem najít vhodnou paruku, abych se cítila sebejistě.

Měla jsem velký strach, co si lidé pomyslí o mém vzhledu. Mnozí příbuzní ženicha věděli, že jsem měla zdravotní problémy, ale co přesně — to jsem jim neřekla, a tak jsem doufala, že si paruky nevšimnou.

A pak přišel ten vytoužený den. Já v bílých šatech, vedle ženich, kostel naplněný světlem a tichým hovorem. Všechno se zdálo dokonalé… dokud nepřišla ona.

Tchyně. Nikdy mě neměla ráda a já moc dobře věděla proč. Byla přesvědčená, že nedokážu dát jejímu synovi děti, a že by se měl oženit se „zdravou“ dívkou.

Přišla beze slova a v příštím okamžiku jsem ucítila, jak mi z hlavy strhla paruku. Ozval se její hlasitý, skoro vítězný smích:

— Podívejte! Ona je holohlavá! Já vám to říkala, a vy jste mi nevěřili!

V sále se ozval smích, někdo odvrátil pohled, jiní ztuhli. Stála jsem tam, ruce přitisknuté k hlavě, oči plné slz. Bylo mi trapně, bolelo to, cítila jsem křivdu. Ženich mě objal a snažil se uklidnit, ale cítila jsem, jak se mu chvěje ruka. A v tu chvíli se stalo něco nečekaného, po čemž tchyně svého činu hluboce litovala

Můj manžel udělal něco, co nikdo nečekal.

— Mami, — řekl pevným hlasem, — okamžitě opustíš tuto svatbu.

Tchyně ztuhla, chtěla něco namítnout, ale on pokračoval:

— Nerespektuješ moji volbu ani mou rodinu. Jsem připraven se všeho vzdát kvůli ní. A nezapomeň — kdysi jsi i ty sama byla v těžkém stavu a otec tě miloval navzdory všemu.

V kostele zavládlo ticho. Tchyně zbledla, odvrátila se a se slzami v očích odešla k východu. Hosté si šeptali, někteří s úžasem, jiní se souhlasem.

A manžel mě prostě vzal za ruku a zašeptal:

— Teď už bude všechno v pořádku. Jsme spolu.