Dnes brzy ráno jsem jel po mezinárodní silnici, té, která vede podél temného lesa. V těchto místech žijí vlci i medvědi, takže když jsem na kraji silnice zahlédl hnědou skvrnu, nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost.

Noha sama přitlačila plyn, ale při druhém pohledu jsem pochopil: medvěd tam jen nesedí – byl zamotaný v husté síti. Provazy mu svíraly ramena i tlapy, srst měl rozcuchanou do chomáčů, těžce dýchal a vrčel, jako by prosil o pomoc.

Auta kolem projížděla: někdo troubil, jiný si to natáčel, ale nikdo nezastavil. Svědomí mě píchlo tak silně, že jsem zapnul výstražná světla, postavil trojúhelník a z kufru vytáhl rukavice a záchranný nůž.

Šel jsem pomalu a nahlas opakoval: „Klid… hned to bude, kamaráde.“ Medvěd sebou škubl, zavrčel, ale nezaútočil. V jeho jantarových očích nebyl vztek, ale zoufalá únava.

Síť byla pevná, uzly utažené na doraz. Řezal jsem opatrně, abych mu neporanil kůži. Každá sekunda se zdála nekonečná: motor mého auta tiše praskal, z lesa táhl chlad a vůně mokré trávy.

Nejdřív jsem uvolnil pravou tlapu, potom rameno. Medvěd vrčel tišeji, poslouchal šustění nože a trpělivě čekal. Konečně poslední provaz povolil a síť sklouzla dolů jako těžký plášť.

Ztuhl jsem. Dívali jsme se na sebe; věděl jsem, že by mohl zaútočit. Ale v tu chvíli medvěd udělal něco, co mě naprosto šokovalo

Zvedl jen lehce hlavu, jako by si zapamatoval můj obličej, a pomalu, aniž by odvrátil pohled, se začal couváním ztrácet v lese. Vydechl jsem, sebral stočenou síť a už sahal po klice dveří, když se v křoví znovu ozvalo zapraskání.

Medvěd se vrátil. Srdce mi spadlo až do pat, ale hned jsem si všiml, že v tlamě nese malé medvídě. Samice ho opatrně položila na trávu a ustoupila o krok.

Medvídě píplo, přitulilo se k mému botu a matka stála vedle něj, ani na okamžik nespouštěla oči z mých. Dřepl jsem si a pohladil mládě po měkkém, teplém hřbetu – dovolila mi to. Zdálo se, že říká: „Podívej se, kvůli komu jsi mě zachránil.“

Po chvíli samice vzala mládě a zmizela v stínu smrků. Zavolal jsem na lesní správu, nahlásil pytláckou past a teprve potom pokračoval v cestě — s lehkostí v hrudi a pocitem, že mi sám les pokynul na znamení díků.