Osmiletý chlapec běžel po ulici, spěchal do školy. Měl zpoždění na matematiku a už si dokázal představit, jak na něj učitelka se svým přísným výrazem opět začne křičet — jednou kvůli pozdnímu příchodu, jindy kvůli špatné odpovědi. Ty chvíle ponížení nesnášel. A dnes, když výtah zase nefungoval, měl zpoždění ještě větší.

„Zase bude křičet… zase řekne, že jsem lenoch…“ pomyslel si, když rychle přebíhal silnici.

Najednou si všiml šedého auta zaparkovaného u krajnice. Na sedadle spolujezdce sedělo malé dítě, asi ve věku jeho mladšího bratra. Chlapec plakal, bušil pěstičkami do okna a chraplavým hlasem volal o pomoc. Tváře měl rudé, dech přerývaný. V autě muselo být dusno. Nikde žádný dospělý.

Chlapec zůstal stát. V něm se praly dvě myšlenky: strach, že přijde pozdě na hodinu — a hrůza z toho, že se tomu dítěti může něco stát. Pomyslel si na svého bratra: „A co kdyby to byl on a nikdo by mu nepomohl?..“

Neváhal ani vteřinu. Sebral ze země těžký kámen a co největší silou udeřil do okna. Sklo se roztříštilo, spustil se alarm. Vstrčil ruce dovnitř a opatrně vytáhl plačící dítě.

O několik minut později k nim přiběhla žena — matka toho chlapce. Měla tvář plnou slz a hrůzy. Chlapec jí rychle vysvětlil, co se stalo. Žena, svírajíc svého syna, mu děkovala znovu a znovu.

On si jen utřel ruce do košile, tiše si povzdechl a šel dál — do školy. Cestou přemýšlel, co řekne učitelce.

Jak čekal, učitelka ho přivítala rozhořčeně:

— Zase pozdě! Kolikrát ti to mám říkat? Zavolám tvým rodičům!

— Ale já… — začal, ale slova mu uvízla v krku.

— Je mi jedno, co jsi dělal, kolikrát jsem říkala, že se nesmí chodit pozdě na moje hodiny? Sedni si! A zítra přijď s rodiči.

Chlapec si sedl, ale v tu chvíli se stalo něco nečekaného

Najednou se otevřely dveře třídy. Vešla ta samá žena z ulice a vedle ní ředitel školy. Žena před celou třídou řekla nahlas:

— Tento chlapec dnes zachránil život mému synovi. Chtěla jsem, aby všichni věděli, jak statečný a chytrý je. Ne každý v jeho věku by dokázal něco takového…

Třída ztichla. Učitelka zůstala stát beze slova. Ředitel přistoupil k chlapci a podal mu malou krabičku. Uvnitř byla elektronická čtečka knih.

— Udělal jsi správnou věc, — řekl ředitel. — A jsme na tebe všichni hrdí.

Učitelka zbledla, podívala se na něj a tiše dodala:

— Promiň… Já jsem to nevěděla.

Chlapec chtěl něco říct, ale byl tak šťastný, že nemohl promluvit.

Pochopil, že i ta nejpřísnější slova učitelů nic neznamenají, když uděláš něco opravdu správného. Někdy jsou dobré skutky důležitější než hodiny — hlavní je zůstat dobrým člověkem.

ChatGPT может допускать ошибки. Рекомендуем проверять важную инфо