Nikdy jsem se nestyděla za svůj vzhled. Ano, je mi už šedesát, nejsem mladá dívka z obálky časopisu, moje postava má daleko k ideálu – ale vždycky jsem přijímala sebe takovou, jaká jsem.

Mám vrásky, měkké bříško a boky, které bývaly mojí pýchou, a teď prozrazují léta, která mám za sebou. Ale to všechno je součást mého příběhu, mého života. A můj manžel mi vždycky říkal, že jsem krásná. I teď, po pětatřiceti letech manželství, se na mě dívá tak, jako by mě právě poznal.

Ale nedávno se všechno změnilo. Poprvé v životě jsem se začala stydět sama za sebe.

Začalo to nevinně – jednou fotkou. S manželem jsme jeli k moři, vzácná příležitost utéct od každodenní rutiny. Stáli jsme na pláži v plavkách, on mě objímal kolem pasu a já se smála. Chtěla jsem si ten okamžik uchovat a podělit se o něj s přáteli na sociálních sítích.

Ano, věděla jsem, že plavky zvýrazní všechny mé nedostatky. Ale, proboha, to přece není důvod se skrývat!

Za pár hodin se pod fotkou objevily lajky a milé komentáře: „Krásný pár!“, „Jak nádherné, že jste spolu už tolik let!“. Usmívala jsem se… dokud jsem neuviděla komentář od své vlastní dcery.

Napsala: „Mami, v tvém věku se takhle neobléká. A už vůbec bys neměla ukazovat svoje špeky. Radši tu fotku smaž.“

Ztuhla jsem. Jako by na mě někdo vylil kýbl ledové vody.

To nebyl vtip. Bylo to myšleno vážně. Moje srdce se sevřelo. Já tu holku porodila, nespala jsem kvůli ní noci, krmila jsem ji, vodila do školy, pomáhala jí dostat se na univerzitu… A teď mi tohle napíše.

V tu chvíli jsem to nevydržela a udělala něco, čeho nelituji. Bohužel se teď znovu učím přijímat a milovat sebe samu.

Dlouho jsem se dívala na obrazovku. Pak jsem začala pomalu psát odpověď:

– „Zlatíčko, tohle jsou naše společné geny. Za dvacet let budeš vypadat úplně stejně. A doufám, že do té doby budeš mít dost rozumu nestydět se za svoje tělo.“

Odeslala jsem to. A její komentář smazala.

Ale to nestačilo. Rozhodla jsem se, že když si dovoluje mě veřejně ponižovat, mám právo nastavit hranice. Přestala jsem jí zvedat telefony. Když mi po pár týdnech zavolala, že potřebuje peníze, odpověděla jsem chladně:

– „Promiň, všechno jsem už utratila za jídlo. Odtud mám ty svoje tlusté boky.“

Urazila se. Ale upřímně – bylo mi to jedno. Možná jsem to přehnala, ale tehdy jsem chránila samu sebe.

A ano, od té doby se přistihuji, že se dívám do zrcadla kriticky. Že když si vezmu plavky, občas si bříško radši zakryju ručníkem.

Zlobím se na sebe kvůli tomu – protože vím, že problém není v těle, ale v tom, že my ženy příliš často dovolujeme ostatním určovat, jak máme vypadat a jak se máme chovat.

Poučila jsem svou dceru, ale zdá se, že mě samotnou ještě čeká hlavní lekce – znovu se přestat stydět za to, kým jsem.