Jmenuje se Nugget.
Malá, zlatavá, nešikovná slepička — ale pro něj je to víc než jen zvíře.
Každé ráno, ještě dřív než se obuje, běží bosý na dvůr, i když je tráva studená a dech se mění v páru.
Volá ji jménem, šeptá jí tajemství, kterým by dospělí nerozuměli.
A ona ho následuje. Všude. Jako věrný stín.
Každý den čeká na dřevěném prahu, dokud se nevrátí ze školy.

Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen dětská hra.
Ale brzy jsme poznali, že ta slepice mu doslova zachránila duši.

Když jeho matka odešla, zůstal po ní jen tichý dům a chlapec, který přestal mluvit.
Dny plynuly bez smíchu, bez světla, bez naděje.
A pak jednoho dne, jako zázrakem, se na zahradě objevila malá hromádka žlutých per.
A od té chvíle se všechno změnilo.

Začal se znovu smát. Začal jíst. Hrál si, zpíval.
Vrátil se život, který jsme už nečekali.
A to všechno díky jedné obyčejné slepici jménem Nugget.

Ale včera… zmizela.

Hledali jsme ji celé odpoledne — v kurníku, v lese, u cesty.
Nikde nic. Ani pírko. Ani stopa.
Večer usnul vyčerpaný, s fotografií v rukou, tiše šeptající její jméno.

A dnes ráno — tam stála.
Před domem, rozcuchaná, s malým škrábancem na zobáku, ale živá.

Přiběhl k ní a přitiskl ji k sobě, jako by ji nikdy nechtěl pustit.
A tehdy jsem si všimla, že na její noze je něco přivázané.

Tenká červená stužka.
A na ní připevněný lístek, který tam dřív rozhodně nebyl.

Na papírku bylo dětským písmem napsáno:
„Nechte mu to, co mu vrátilo srdce.“

Zůstala jsem stát beze slova.
Kdo ji našel? Kdo ji přivedl zpátky?
A kdo pochopil, co pro něj znamenala?
Ať to byl kdokoliv, udělal víc než jen dobrý skutek.
Vrátil mu víru, že svět může být ještě laskavý.

Seděl na verandě, Nugget mu klidně dřímala v náručí a on se usmíval.
Po měsících prázdnoty zněl ten úsměv jako zázrak.

O něco později jsem si u plotu všimla další stužky.
Stejně červené, přivázané k větvi.
A vedle ní otisk malé ruky v hlíně.

Někdo ji přinesl zpět.
Někdo, kdo cítil, že bez ní by ten chlapec ztratil i poslední kousek světla.

Od toho dne se od sebe nehnou.
Chodí s ní všude — ke snídani, do školy, na dvůr.
A pokaždé, když se na ně dívám, chápu, že zázraky mají mnoho podob.

Někdy nemluví lidským hlasem.
Někdy jen tiše kdákají a sledují nás svýma moudrýma očima —
a připomínají nám, že láska se může vrátit i tam, kde dávno vyhasla.

Toto není příběh o slepici.
Je to příběh o ztrátě a nalezení.
O tom, že i ta nejmenší bytost může uzdravit zlomené srdce —
pokud jí dovolíme zůstat.