Na okraji zapomenuté vesnice ležela krajina v tichu. Vítr se vytratil, ptáci zmizeli a i tráva jako by zadržovala dech. U nového hrobu stála skupina lidí, shrbených a ztuhlých žalem. Loučili se s mužem, kterého znali celý život. Nebyl slavný, ale každý o něm mluvil s úctou — pomáhal druhým, nikdy neodmítl prosbu a jeho smích dokázal rozehnat i ten nejtemnější den.

Nad hrobem stála lesklá dubová rakev. Kolem ní ženy s černými šátky, muži s čepicemi v rukou a v pozadí tiše šuměl potok. Vzduch byl těžký, plný vlhkosti, vůně hlíny a lidského zármutku. Všichni se modlili, když se ozval zvláštní zvuk. Nejprve tichý, vzdálený — jako hřmění. Potom hlasitější, rytmický, jasný.

Kopyta.

Z lesa se vynořil černý hřebec, velký a divoký, s lesklou srstí, která se blýskala jako uhlí ve světle pozdního odpoledne. Na čele měl bílou skvrnu, jako znamení. Uháněl přímo k hrobu. Lidé ztuhli, ženy vykřikly, někdo se pokřižoval. Ale kůň se náhle zastavil. Zůstal stát, jen pár kroků od rakve, a nehýbal se.

Jeho dech byl těžký, boky se mu zvedaly a klesaly, ale oči měl klidné. Upřel je na rakev a nepohnul se. Zdálo se, že ví. Že poznává místo, člověka, okamžik.

„To je on,“ zašeptala jedna z žen. „To je Vávrovo zvíře.“

Ano, byl to on. Hřebec, který kdysi patřil zesnulému. Spolu pracovali na poli, tahali vozy, chodili na trhy. Říkalo se, že muž s koněm si rozuměli beze slov — že stačil pohled, lehký dotek uzdy. Ale když Vávra zemřel, kůň zmizel. Někdo tvrdil, že utekl do lesa. Jiní říkali, že zahynul. A teď tu stál.

Zůstal u hrobu dlouho. Nikdo se neodvážil k němu přiblížit. Jen jednou sklonil hlavu a dotkl se rakve nosem. Potom se narovnal, vydechl a obrátil se. Pomalým, pevným krokem odcházel mezi stromy. Lidé mu ustupovali, ani nedutali. A když zmizel v lese, ozvalo se tiché vzlykání.

Ještě téhož večera se po vesnici šířily řeči. Někdo přísahal, že viděl světélkovat jeho oči jako plameny. Jiní tvrdili, že v noci slyšeli za hřbitovní zdí kopyta — pomalá, těžká, vyrovnaná. Ale ráno nebylo nic. Jen otisky podkov, které vedly k potoku a pak mizely v trávě.

Od té doby se příběh černého koně stal legendou. Vyprávěl se při dlouhých zimních večerech, u kamen, potichu, s respektem. Děti poslouchaly a dospělí se tvářili vážně, protože v hloubi duše věděli, že něco takového se může stát jen jednou.

Starý muž, který pohřeb vedl, později řekl:
„To nebyl obyčejný kůň. To byl stín věrnosti. A věrnost, když je pravá, najde cestu i po smrti.“