Bylo časné ráno. Hory se topily v mlze, ticho se zdálo téměř posvátné. Vzduch byl těžký, prosycený vůní mokré hlíny a pryskyřice. Sergej kráčel po horské stezce, kterou znal lépe než vlastní dlaň. Už mnohokrát tu stál, obdivoval rozlehlé údolí pod sebou, naslouchal větru. Ale tentokrát bylo všechno jiné. Příroda jakoby něco tušila.

Země pod jeho nohama se náhle zachvěla. Jeden krok, pak druhý — a půda se svezla. Bleskový pohyb, prudký pád. Tělo se zřítilo dolů, ztráta rovnováhy, ticho přerušené jen výkřikem, který zanikl v hlubině. A pak zázrak — jeho ruce se zachytily kořenů, které vyrůstaly ze skalní stěny.

Zůstal viset. Pod ním propast. Padesát metrů kamene, vzduchu a smrti. Vítr hučel, tahal ho dolů, jako by ho chtěl vtáhnout do temnoty. Prsty klouzaly po hlíně, svaly pálily. Z hřbetu ruky mu kapala krev. Chtěl křičet, ale vítr jeho hlas odnesl pryč.

Čas přestal existovat. Každá sekunda byla nekonečná. Kořeny se pomalu lámaly, drobná zrnka hlíny padala do prázdna. Všechno kolem něj se zdálo vzdálené. V duchu viděl domov, dceru, světlo kuchyňského okna. A v hlavě jediný příkaz: Drž se.

Na vrcholu hory dva turisté zastavili. Slyšeli něco, slabý výkřik, který mohl být i větrem. Jeden z nich se přiblížil k okraji a zahlédl v dálce postavu, která se držela života. Okamžitě volali pomoc.

Když dorazili záchranáři, čas už neměl význam. Vítr sílil, lana se napínala, karabiny řinčely. Jeden ze záchranářů, muž jménem David, se spustil dolů. Každý jeho krok byl risk, každý pohyb mohl být poslední.

Pod ním Sergej ztrácel sílu. Ruce se mu třásly, oči měl přivřené, kůže rozedřená do krve. David se přiblížil a zakřičel:
— Vydržte! Už jsem skoro u vás!

Ale právě tehdy se ozvalo zapraskání. Země pod kořeny se začala drolit. V tu jedinou vteřinu, kdy se kořeny utrhly, se David natáhl a chytil Sergeje za zápěstí. Lano se napjalo, oba muži viseli mezi nebem a zemí. Záchranář cítil, jak mu bolest trhá rameno, ale nepustil.

Nahoře nikdo ani nedýchal. Vítr umlkl, všechno se zastavilo. A pak pomalu, krok za krokem, začali muže vytahovat. Lana skřípěla, napětí se dalo krájet. Každý metr byl boj.

Když se Sergej konečně dostal nahoru, ležel na zemi, neschopen slova. Hrudník se mu prudce zvedal, ruce se třásly. Dívky z turistické skupiny plakaly, jeden z mužů se pokřižoval. Záchranáři stáli tiše, dokud David neřekl:
— Byl jen vteřinu od konce. Ale nevzdal to.

Později lékaři potvrdili, že kdyby pomoc přišla o půl minuty později, už by nebylo koho zachraňovat. Ale Sergej na nemocničním lůžku řekl jen:
— Nebyla to náhoda. Byla to víra. A jedna ruka, která mě v pravý čas chytila.

Příběh se rychle rozšířil. Noviny o něm psaly, lidé o něm mluvili v kavárnách i na zastávkách. Ale ti, kdo byli nahoře na hoře, věděli, že to nebyl jen příběh o záchraně. Byl to důkaz, že odvaha a lidskost ještě nezmizely.

Od té doby se to místo nazývá Skála zázraku. A kdo se tam dnes zastaví, slyší v šelestu větru ozvěnu toho výkřiku – připomínku, že mezi životem a smrtí může stát jediný okamžik… a jedna ruka, která se rozhodne nepustit.