Po tragické nehodě se můj život rozdělil na „předtím“ a „potom“. S manželem jsme vždy milovali moře – bylo to naše místo síly, naše tajné útočiště. Ale jednoho dne se loď, se kterou jsme vypluli na oceán, převrhla během bouře. Mě se podařilo zachránit, ale má páteř byla vážně poškozena. Od té chvíle jsem už nikdy nemohla chodit – a tělo mého manžela se nikdy nenašlo.

Nejtěžší bylo pohřbít prázdnou rakev. Ani jeho tělo, ani jediný kus jeho oděvu se nepodařilo objevit. Zůstala jsem sama – bez manžela, bez opory, s obrovskou prázdnotou uvnitř sebe.

Jediné, co mi po jeho ztrátě zůstalo, byl náš pes. Zdálo se, že všechno chápe. Každý den jsme spolu chodili k moři. Sedávala jsem ve svém vozíku, objímala psa a hleděla k obzoru. V těch chvílích jsem měla pocit, že svého muže stále cítím někde nablízku.

Měsíce plynuly. Moře se stalo místem mé bolesti i mé naděje. Pes byl stále po mém boku – tichý, věrný, jako strážce mé duše. Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Toho dne se můj pes náhle rozběhl po pláži, neklidně pobíhal sem a tam, štěkal hlasitě, jako by něco vycítil. Vrhal se k vodě, pak se ke mně vracel a znovu odbíhal. Nechápala jsem jeho chování, dokud jsem sama nespatřila něco zvláštního u břehu.

S obavami jsem ho následovala, dokud jsem i já nezahlédla zvláštní siluetu na písku. Srdce se mi sevřelo.

Vykřikla jsem.

Tam, jen kousek od linie vln, leželo tělo. Jeho tvář byla poznamenaná časem a mořem, ale poznala jsem ho okamžitě – byl to můj manžel.

Měsíce čekání, marných slz, rozhovorů s mořem… A teď tu byl. Ne živý, ale nalezený. Plakala jsem a smála se zároveň. Hladila jsem jeho ztuhlé ruce, jako bych je ještě mohla zahřát.

A poprvé po dlouhých měsících jsem necítila jen bolest, ale i úlevu. Konečně se vrátil domů. Konečně jsem mu mohla dát skutečné sbohem.

Pes seděl tiše vedle mě – jako by věděl, že toho dne jsme konečně našli to, na co jsme tak dlouho čekali.