Lékaři mu řekli, že mu zbývá jen pár dní života. Jeho syn a dcera se už připravovali na nejhorší, zatímco starý muž seděl tiše na dvoře, pohled upřený do prázdna. Jeho dech byl těžký, oči unavené. Vypadal, jako by se smířil se svým osudem.
Pak mu sousedé přivedli jeho dávného společníka – koně, se kterým sdílel celý svůj život. Před dvaceti lety s ním orával pole, jezdil do sousední vesnice a vozil na něm svá vnoučata. Od té doby byli nerozluční. Když se sousedé dozvěděli, jak moc starému muži chybí jeho kůň, rozhodli se mu připravit překvapení.

Kůň se přiblížil tiše, bez klapotu kopyt, jako by věděl, že nesmí rušit svého pána. Sklonil hlavu a přitiskl svůj teplý čenich k jeho tváři. Muž zavřel oči a zašeptal:

— Děkuji ti, můj příteli… za všechno. Odpusť mi, jestli jsem někdy udělal chybu…

A v tu chvíli se stalo něco nemožného.

Kůň o krok ustoupil, pak jemně uchopil otěže do zubů a natáhl je k muži. Byl to jejich starý signál – kdysi, když chtěl pán nasednout, kůň to vždy udělal, jako by ho zval na projížďku.
Tentokrát to ale nedávalo smysl: starý muž byl upoután na vozík, ruce se mu třásly. A přesto sevřel řemen, zatímco se kůň pomalu poklekl, aby mu umožnil vyšplhat na svůj hřbet. Sousedé zůstali stát jako přikovaní, neschopni uvěřit tomu, co vidí.

Na několik minut se stal zázrak. Starý muž cítil známou vůni, sílu zvířete pod sebou a vítr, který mu čechral šedé vlasy. Byl znovu mladý, svobodný a živý. Poprvé po dlouhé době se jeho tvář rozzářila úsměvem.
Když ho kůň opatrně položil zpět do vozíku, muž zavřel oči – naplněn štěstím a klidem.
O několik hodin později tiše odešel… ale ne do prázdna: odešel s úsměvem a vděčností, po své poslední projížďce se svým věrným přítelem.