S Lokim jsme byli nejlepší přátelé dávno předtím, než se v mém životě objevil on — můj budoucí manžel.

Všechny důležité chvíle jsme prožívali spolu: když mi požádal o ruku, když jsem se vdala a když jsem zjistila, že čekám dítě.

Loki byl vždycky po mém boku — oddaný, citlivý, vnímal každou změnu mé nálady, jako by byl součástí mě samotné.

S manželem si nikdy nerozuměla. Nikdy o ni neprojevoval zájem, nekrmil ji, nehrál si s ní, ani ji nepohladil. Všechno jsem dělala já — s láskou a vděčností, protože tahle fenka tu byla se mnou, když nikdo jiný nebyl.

Když jsme se dozvěděli o těhotenství, Loki se změnila. Našla si nové oblíbené místo — u mě. Neustále ležela vedle mě, pokládala hlavu na můj břicho a poslouchala, jak ve mně roste nový život.

Někdy, když se miminko pohnulo, radostně zaštěkala, jako by se radovala spolu se mnou.

Ale jakmile se manžel přiblížil a chtěl mi pohladit břicho, Loki začala vrčet, postavila se mezi nás a chránila mě. Jednou ho dokonce kousla do ruky. Tehdy jsem si myslela, že jen žárlí nebo se snaží chránit dítě.

Mýlila jsem se.

Po porodu jsem konečně zjistila děsivou pravdu, kterou moje fenka věděla už dávno předtím a snažila se mě varovat — ale já si toho nevšímala

Jednoho dne po porodu, když manžel odešel do koupelny, jsem vzala jeho telefon — jen abych nastavila budík. A náhodou jsem otevřela konverzaci s jeho matkou.

Ztuhla jsem, když jsem četla:

„Nechci to dítě. Stejně si vybere jeho, ne mě. Někdy si říkám, jak by bylo všechno jednodušší, kdyby se nenarodil. Nenávidím ho…“

Seděla jsem tam, neschopná pohnout rukama. Tehdy jsem pochopila všechno.

Loki cítila jeho zlobu dávno předtím, než jsem ji sama poznala. Věděla, že můj muž chce dítěti ublížit.

Nechránila jen mě — chránila život mého dítěte.

A teď, když vidím, jak můj syn hladí její čumák, myslím na jediné: kdyby nebylo jí, on by tu dnes nebyl.