Během svatebního obřadu ženich pomalu nadzvedl závoj nevěsty, aby ji políbil, ale pod závojem uviděl něco děsivého.

Všichni v sále zatajili dech. Místnost byla vyzdobena bílými stuhami, ve vzduchu se vznášela vůně růží a tichá slavnostní hudba zněla v pozadí. Ženich stál před oltářem a nervózně si pohrával s knoflíky na saku. Čekal na tento okamžik celý život — na chvíli, kdy konečně spatří tvář své milované pod svatebním závojem.

Kněz pronesl poslední slova a nastalo ticho. Ženich pomalu zvedl ruce, aby nadzvedl krajkový závoj a políbil svou zákonitou ženu. Zdálo se, že i světlo v sále zjemnilo, jako by se čas zastavil. Ale když konečně uviděl tvář nevěsty — ztuhl. Jeho oči se rozšířily a rty se zachvěly při pohledu na to, co spatřil pod krajkovým závojem…

Před ním nestála žena, se kterou strávil poslední dva roky. Tvář pod závojem patřila jiné — podobné, ale přesto cizí. Na okamžik si myslel, že jde o žert, ale žena před ním tiše zašeptala:

— Promiň, musela jsem…

Později se ukázalo, že skutečná nevěsta měla po cestě do kostela nehodu a nemohla nikomu dát vědět — její telefon byl rozbitý.

Její vlastní sestra, aby nepokazila obřad a zabránila skandálu, se rozhodla ji zastoupit, doufajíc, že vše skončí jen symbolickým rituálem a poté vše vysvětlí.

Ženich stál v šoku, nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Hosté si začali šeptat a kněz byl zmatený, nevěděl, co dělat.

V tom okamžiku se dveře prudce otevřely — ve dveřích stála skutečná nevěsta s obvázanou rukou a slzami v očích.

— Promiň, přišla jsem pozdě… — řekla tiše.

Kostel naplnil šepot a výkřiky úžasu. Ženich dlouho mlčel, pak k ní přistoupil, sundal prsten z prstu náhradnice a s úsměvem řekl:

— Teď je všechno na svém místě.