Neměl jsem tam být. Chtěl jsem se jen dostat domů po dlouhém, únavném dni, po druhé směně. Ale autobus už odjel a já neměl peníze na taxi, tak jsem šel pěšky po Jefferson Avenue. Noc byla chladná, město pusté, až na neonovou lampu mihotající se v oknech několika prázdných výloh. Papír a prázdné lahve rozházené podél silnice chrastily ve větru.

Pak jsem ho uviděl.

Malé štěně zlatého retrívra sedělo přivázané k rezavému lavici pod tmavou pouliční lampou. Lano, kterým bylo přivázáno, byl tenký, roztřepený provázek, jako by ho tam někdo přivázal rychle a tajně. Štěně neplakalo, neštěkalo – jen se na mě dívalo. Pohled byl jako u dítěte, které se snaží uvěřit, že se pro něj někdo vrátí. Jeho ocas sebou jednou cukl a pak ztichl.

Klekl jsem si před něj. Měl studený nos, tlapky se mu třásly. Nebyla tam žádná miska, žádná voda, žádný vzkaz. Jen růžový obojek s drobnými kamínky, které se slabě třpytily ve světle lampy. Opatrně jsem se ho dotkla, abych si přečetla cedulku, jestli na ní je jméno nebo telefonní číslo. Štěně se nepohnulo – jako by vědělo, že chci pomoct.

Ale na cedulce žádné jméno nebylo. Jen malý, zmačkaný kousek papíru, pečlivě složený za kovem. Nejdřív jsem si myslela, že je to cedule nebo nějaký náhodný kus odpadu. Ale když jsem ji otevřela, zatajil se mi dech. Text byl napsán spěšným, třesoucím se rukopisem, ale jeden řádek byl jasně čitelný:

„Jestli tohle čtete, neberte ho do útulku. Už se o to pokusili.“

Srdce mi poskočilo. Rozhlédla jsem se kolem, jako by mě někdo sledoval, ale ulice byla prázdná. Pod kouskem papíru bylo ještě pár slov, ale inkoust byl rozmazaný. Rozeznal jsem jen útržky: „Není… nebezpečný… starej se o něj, dokud…“ – zbytek byl nečitelný.

Zachvěl jsem se. Čí to byl hlas? Proč by někdo psal něco takového o štěněti?

Zvedl jsem štěně. K mému překvapení se nebránilo. Tiše kňučelo, když se schoulilo pod můj kabát a přitisklo se mi k hrudi. Cítil jsem, jak se jeho malé tělíčko třese, ale srdce mu tlouklo pravidelně.

Odnesl jsem ho domů.

Když jsem vešel do bytu, zavřel jsem dveře a posadil ho na pohovku. Jen jsem se mu díval do očí – hlubokých, medově zbarvených očí, plných jakéhosi dospělého smutku. Položil jsem mu ruku na srst a pak jsem si něčeho všiml: pod límcem měl malou ránu, jako by ho někdo příliš utáhl. Opatrně jsem ho povolil, očistil a štěně si vděčně povzdechlo, jako by se mu konečně ulevilo.

Když jsem mu podal vodu, papír se mi vrátil do ruky. Na zadní straně byla další slabě viditelná čára, které jsem si předtím nevšimla, protože inkoust tam téměř úplně zmizel. Ale když jsem ji zvedla proti světlu, stálo tam:

„Jestli ho uslyšíte plakat ve spánku, nebuďte ho. Pamatuje si.“

Ta věta mi nahnala mráz po zádech. A přesto – když jsem štěně položila na deku a sledovala, jak pokojně usíná, věděla jsem, že ho nemůžu nechat jít. Ať se s ním stalo cokoli, teď bude v bezpečí.

Další ráno jsem ji vzala k veterináři. Žena, která ji vyšetřila, se podívala na fenu a pak vzhlédla ke mně.

„Tahle fena právě porodila,“ řekla tiše. „Ale štěňata… nejsou s ní.“

Sevřel se mi žaludek. Poslední řádek papíru teď nabyl jiného významu. Možná se ji někdo snažil zachránit. Možná s ní někdo utíkal. Možná před něčím, o čem bych raději nevěděla.

Malý zlatý retrívr je tady hned vedle mě, schoulený k mým nohám, zatímco tohle píšu. Pokaždé, když usne, tiše kňučí a nikdy jsem ji nevzbudila. Jen ji hladím a nechávám ji snít – třeba o místě, kde ji už nikdo nepřivazuje k lavičce.