Několik dní po sobě ke mým vchodovým dveřím přicházela malá holčička, stála tam pár minut a pak utekla: začala jsem se o to dítě bát, a tak jsem se rozhodla najít její rodiče – a dozvěděla jsem se něco nečekaného 😲😱

Téměř každý den, přesně v poledne, se na prahu mého domu objevovala ta samá dívka. Krásná, upravená, s baculatými tvářičkami a malým plyšovým medvídkem v ruce.

Stála u dveří, dívala se přímo do kamery videoklingelu – a jako by na něco čekala.

V tu dobu jsem často bývala v práci, takže jsem nemohla otevřít a zjistit, kdo to je a proč chodí. Všechno se opakovalo: zazvonila, počkala minutu nebo dvě a pak utekla za roh.

Žádné auto, žádní dospělí nablízku. Přiznávám, že mě to den ode dne víc znepokojovalo. Kde jsou její rodiče? Proč se tak malé dítě toulá samo?

Začala jsem mít strach, že se děje něco špatného.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a jela s těmi záznamy na policii. Důstojníci rychle zjistili adresu rodiny a pozvali matku holčičky na stanici. A tehdy jsme zjistili něco naprosto nečekaného

Když žena vešla a vyslechla si, z čeho ji podezírají, náhle se hlasitě rozesmála.

„Promiňte,“ řekla se smíchem a utírala si slzy, „moje dcera je právě ve věku, kdy ji zajímá úplně všechno. Bydlíme nedaleko a často chodíme touto ulicí. A pokaždé, když jdeme kolem vašeho domu, říká: ‚Chci pozdravit tu paní!‘ Utíká k vám, zazvoní a pak se vrátí. Já ji vždycky čekám u branky.“

Zůstala jsem stát v úžasu.

„Ale proč právě u mě?“ zeptala jsem se.

Žena se znovu usmála:

„Asi si to nepamatujete, ale jednoho léta jste mé dceři dala jablko, když upadla. Od té doby má pocit, že vám musí každý den popřát hezký den.“

Podívali jsme se se seržantem na sebe a neudrželi smích. Ukázalo se, že ta „tajemná návštěvnice“ byla jen milá malá holčička, která každý den přicházela pozdravit někoho, kdo jí kdysi projevil trochu laskavosti.