Claudia neodpověděla. Když usnuli, přisedla k posteli Camily a začala jí tiše zpívat ukolébavku, kterou kdysi slýchala od své matky. Z jejího pohledu bylo zřejmé, že ji něco tíží. Vzpomněla si na bratra – i on byl kdysi nemocný, lékaři nad ním zlomili hůl. Zachránil ho starý lékař z horské vesnice, muž, o kterém se nemluvilo, protože odmítal peníze i slávu.

Ráno, když Rodrigo v knihovně podepisoval dokumenty k závěti, Claudia vstoupila dovnitř a s pokorou promluvila:
„Pane… znám jednoho lékaře. Nepracuje v nemocnici, ale zachránil mého bratra, když mu také nikdo nedával naději.“

Rodrigo se na ni podíval s nedůvěrou.
„Vy mi tu budete povídat o venkovském šarlatánovi?“ zasyčel. „Vypadněte! A už se o tom nikdy nezmiňujte!“

Claudia se uklonila a odešla. Ale ten pohled – plný odhodlání a víry – se Rodrigovi zaryl do paměti. O dva dny později, když Camila ztrácela vědomí, se mu v hlavě neodbytně vracela její slova. A tehdy poprvé za dlouhou dobu pocítil bezmoc.

Večer téhož dne nechal Claudia přivolat.
„Ten lékař… žije ještě?“ zeptal se tlumeným hlasem.
„Ano, pane. Ale bydlí daleko, v horách,“ odpověděla.

O pár hodin později jejich auto mířilo temnou cestou k malé vesnici, kde stála dřevěná chalupa. Na prahu čekal muž s hlubokými vráskami a klidnýma očima.

„Hledáte zázrak?“ zeptal se.

Rodrigo přikývl, aniž by dokázal mluvit. Claudia se postavila vedle něj.
„Nechceme zázrak,“ řekla tiše. „Chceme jen naději.“

Starý lékař přistoupil k dívce a položil jí ruku na čelo. Zůstali stát v tichu, jen tikot starých hodin vyplňoval místnost. Po chvíli muž promluvil:
„Vaše dcera je vážně nemocná. Ale nemoc je jen část problému.“

„Řekněte, kolik peněz potřebujete,“ vyhrkl Rodrigo. „Zaplatím všechno, co si řeknete.“

Lékař se na něj podíval pevně.
„Tady se neplatí penězi, pane Alarcóne,“ řekl klidně. „Zachránit ji můžete jedině vy.“

Rodrigo ztuhl. „Já? Já jsem ji k smrti neodsoudil!“

„Ale odsoudil jste ji osamělosti,“ odpověděl starý muž. „Vaše dcera žije mezi zdmi ze zlata, ale bez tepla. Její nemoc se zrodila z chladu, který jste do jejího světa přinesl. Léčit ji znamená změnit to, jak žijete.“

Claudia mlčela. Rodrigo se otočil ke své dceři – ležela klidně, jako by spala. Poprvé po dlouhém čase ji vzal do náruče, přitiskl k sobě a poprvé od smrti své ženy plakal.

„Co mám dělat?“ zašeptal.

„Zůstaňte s ní,“ odpověděl lékař. „Buďte její světlem. Každý den, dokud bude dýchat.“

Rodrigo poslechl. Zrušil obchodní schůzky, prodal část majetku, a celé dny trávil s Camilou. Společně malovali, zpívali a vyprávěli si pohádky. Dívka se začala smát – nejprve slabě, pak opravdově. A lékař, kterého Rodrigo považoval za blázna, se jen tiše usmíval.

Po třech měsících Rodrigo očekával nejhorší. Ale Camila nezemřela. Naopak – sílila. Lékaři v hlavním městě si to nedokázali vysvětlit. On však už odpověď znal.

Jednoho rána se vrátil do horské vesnice, aby lékaři poděkoval.
Dům byl prázdný. Jen na stole ležel list papíru se slovy:

„Nemoc duše se léčí láskou. Vy jste ji našel.“

Rodrigo se usmál a poprvé po letech si připadal opravdu bohatý.