Po ztrátě manžela se ženě zdálo, že její život skončil, že už nemá nikoho blízkého, kvůli komu by stálo vstávat ráno. Žila v malém domku na okraji vesnice, tichá a samotářská.

Ale jednoho rána, když vyšla na verandu, všimla si u prahu něčeho tmavého, co se hýbalo. Když se přiblížila, uviděla malého medvídě — špinavého, hubeného, s poraněnou tlapkou. Tiše kňučelo, chvělo se zimou a strachem.

Žena nemohla odejít bez pomoci. Vzala si mládě do náruče, přitiskla ke svému srdci a zašeptala:
— Neboj se, teď už bude všechno v pořádku.

Babička ho vyléčila, krmila z misky, zahalovala do přikrývky, mluvila s ním jako s člověkem.

Roky plynuly. Medvídě vyrostlo v obrovského hnědého medvěda.

Medvěd bydlel v domě, spal na starém koberci u krbu, jedl kaši a med, poslouchal svou chovatelku a nikdy neudělal nic zlého.

Žena ho brala téměř všude s sebou — nemohla ho nechávat doma samotného, bylo mu smutno, a venku se cítil šťastný. Lidé ve vesnici si na tento zvláštní pár dávno zvykli.

Jednoho rána se žena rozhodla vyrazit s medvědem do supermarketu na nákup. Když vstoupili dovnitř, zákazníci a zaměstnanci se vyděšeně rozutekli po koutech, a ochranka si ani netroufala přistoupit.

Babička klidně vzala nákupní vozík a, jako by nic, procházela kolem regálů, vybírala potraviny, zatímco medvěd obezřetně kráčel vedle ní, aniž by se dotkl jedné z plechovek.

Pro všechny to vypadalo jako záběr z filmu, ale pro ženu to byl běžný den — prostě nakupovala se svým domácím mazlíčkem. Jeden ze zákazníků nevydržel a zavolal policii.

O pár minut později vstoupil do obchodu strážník. Obezřetně přišel k ženě a řekl:
— Paní, porušujete veřejný pořádek, do obchodu s divokými zvířaty vstupovat nelze.
— Medvídek je domácí mazlíček, chová se tišeji než většina zákazníků a nerozbíjí regály s sušenkami, — klidně odvětila.
— Rozumím, ale pravidla jsou pravidla, do obchodu se zvířaty vstup povolen není.
— Ne, — namítla žena, — on není zvíře. On je mi jako syn. Jen trochu chlupatý.

Policista stál proti ní, snažil se mluvit klidně, ale důrazně. A zatím medvěd s chytrýma očima seděl na zemi a pozorně sledoval svou chovatelku.
— Paní, pokud místnost neopustíte, budu vás muset zatknout, — řekl a vytáhl pouta.

Žena náhle zakřičela:
— Nechte mě být! Za nic nemohu!

A právě v tu chvíli policista udělal krok k ní, aby nasadil pouta. Ale právě v tomto okamžiku medvěd udělal něco nečekaného, od čeho všichni svědci ztratili řeč

V tu chvíli se medvěd, který dosud tiše seděl u nohou ženy, náhle napjal. Jeho dech se stal těžkým, oči se leskly, zvedl se na zadní tlapy.
— Medvídku, tiše… — zašeptala žena.

Ale už bylo pozdě. Medvěd zaryčel, rozmáchnul tlapou a prudkým úderem srazil policistu na zem. Pouta vypadla z rukou a s cinknutím se kutálela po dlaždicích.

Zákazníci křičeli, někdo vyběhl ven, žena stála, rukama si přikryla tvář.
— Medvídku, co jsi udělal… — zašeptala.

O pár minut později přijeli další policisté. Medvěda uspali a odvezli, navzdory prosbám staré ženy. Žena plakala, chytala se rukou policistů a opakovala stále dokola:
— Neberte ho, prosím! On mě jen chránil! On je mi jako syn, chápete? Jako syn!

Ale nikdo neposlouchal.