Jeli jsme s manželem po silnici jako obvykle – klidně, tiše, mezi podzimním lesem. V této oblasti obvykle nebývají zácpy: silnice je rovná, aut málo a provoz plynulý. Ale ten den bylo všechno jinak.

Vpředu auta stála nehybně v dlouhé řadě. Zdálo se, že se čas zastavil.

— Asi nehoda, — řekl manžel a zpomalil.

Přikývla jsem, ale brzy jsem sama oněměla při pohledu před sebe.

Z lesa přímo na silnici vycházely desítky medvědů. Obrovští dospělí i malá medvíďata šli pomalu, zmateně, jako by něco hledali.

Neřvali, nenapadali auta, neprojevovali žádnou agresi. Naopak – vypadali vyděšeně.

Medvědi se tiše pohybovali po silnici, obcházeli auta, nevšímali si troubení ani hluku. Řidiči troubili, křičeli, někteří točili vše na telefon, ale zvířata neutíkala.

Šli jako kolona – desítky, možná stovky medvědů, jako by opouštěli svůj domov.

— Chovají se velmi zvláštně, — zašeptala jsem. — Mám pocit, že od něčeho utíkají.

Brzy, když jsme se konečně dozvěděli, proč se medvědi z lesa chovali tak podivně, byli jsme naprosto zděšeni

Ukázalo se, že utíkali před nebezpečím. Později, když v televizi odvysílali reportáž z této silnice, se zjistilo, že poblíž řeky byl nedávno postaven závod na zpracování odpadu.

Odpady, chemikálie a hnilobný zápach se rozšířily po celé oblasti. Lidé říkali, že medvědi nesnesli ten smrad a hluk, opustili svá doupata a šli tam, kde se ještě dá dýchat.

Chudáci tvorové se jen zachraňovali. Nepřišli k lidem ze zvědavosti – byli vyhnáni. Přežili, ale ztratili domov.

Po vlně veřejného pobouření byla činnost závodu zastavena. Území bylo vyčištěno a medvědi byli postupně vráceni zpět do lesa.