Babička vypadala unaveně, ale mile. U pasové kontroly tiše vysvětlila, že jede strávit zimu k vnoučatům — už se dlouho neviděli, chyběli jí, a tak se rozhodla je navštívit. Po kontrole dokladů klidně přivezla svůj starý šedý kufr k inspekčnímu pásu.

Bezpečnostní pracovník, mladý muž v uniformě, pozorně sledoval obrazovku skeneru. Zíval, když nechával projíždět kufr za kufrem, dokud se neobjevil zvláštní obraz: uvnitř jednoho z kufrů bylo něco neobvyklého.

— Počkejte… — zamumlal a přimhouřil oči. — Co to je?
Zvedl hlavu a jeho pohled spočinul na staré ženě se šátkem, které podezřelý kufr patřil.

— Paní, co převážíte?
— Ale nic zvláštního, — odpověděla tiše. — Jen dárky pro vnoučata.
— Paní, — řekl agent a zamračil se, — vidím, že mi neříkáte pravdu. Co je uvnitř?

Žena sklopila oči. Ruce se jí začaly třást. Bylo vidět, že se bojí.
— Nic tam není… už jsem vám to řekla.
— Pak budu muset kufr otevřít, — řekl rozhodně agent.
— Nemáte na to právo! Nedám vám kód! — vykřikla.

Ale bylo už pozdě. Agent vzal kleště, zámek povolil, kufr se otevřel — a všichni zůstali stát v šoku.

Uvnitř kufru byly…

Uvnitř byly tři živé slepice. Vedle hrst zrní a starý hadr, kterým je babička zřejmě přikrývala během cesty. Jedna slepice tiše kdákala, jiná se snažila vylézt ven.

— To jsou… živé slepice, — řekl agent ohromeně.
— Ano, — odpověděla klidně babička. — Říkala jsem vám, že vezu dárky pro vnoučata.
— Paní, víte, že je zakázáno převážet zvířata bez dokladů!

Stará žena si hluboce povzdechla:
— Chtěla jsem jen, aby si moji vnoučci mohli dát čerstvou polévku. Tam je všechno moc drahé a tyto slepice jsem si sama vypěstovala — jsou domácí, dobré…

Agent oněměl. Podíval se na kolegu — ten jen pokrčil rameny. Po krátké poradě rozhodl vedoucí směny, že slepice musí být předány veterinární službě letiště a že bude proti ženě sepsán protokol.

Když zaměstnanci opatrně vyndali zvířata z kufru, babička se rozplakala.
— Odpusťte mi, nechtěla jsem nic zlého…

Agent odpověděl tiše:
— Chápeme vás, paní. Ale pravidla platí pro všechny.

Slepice byly umístěny do karantény a poté je přijala místní farma. Babičce bylo dovoleno odletět, ale bez jejího „dárku“.

Těsně před odletem tiše řekla agentovi:
— Řekněte jim, ať na mě nezapomenou — ty slepice jsou moje.

Mladý muž se poprvé za celý den usmál a odpověděl:
— Slibuji, paní. Budou v dobrých rukou.