Když jejich syn oslavil první rok, rodiče byli šťastní — veselý, usměvavý chlapeček, milovaný celou rodinou. Ale ten, kdo ho miloval nejvíce, byl jejich zlatý retrívr jménem Barney.

Od chvíle, kdy se dítě narodilo, se pes od něj nehnul ani na krok. Barney jako by cítil, že jeho nejdůležitějším posláním je chránit a hlídat malého. Trávili spolu veškerý čas: seděli na zemi, hráli si, smáli se. Někdy to vypadalo, jako by mezi nimi existovalo neviditelné pouto.

Rodiče často stáli ve dveřích a obdivovali ten dojemný obraz. Barney ležel vedle miminka, které se radostně smálo a natahovalo ruce k psímu čenichu, a pes to trpělivě snášel s nekonečnou něžností. Rodiče byli touto přátelskou scénou dojati a mysleli si, že je to jen hra — že Barney je prostě ideální pes pro dítě.

Ale po několika týdnech se chování psa začalo měnit. Stále častěji přicházel k dítěti, tiše mu čichal k bříšku, znehybněl a tiše zakňučel. Někdy si lehl vedle něj, čenich opřený vždy o stejné místo, a zůstal tak celé hodiny.

Zpočátku tomu rodiče nevěnovali pozornost, pak se ale začali znepokojovat. Barney byl nervózní, nenechal nikoho, aby se dítěte dotkl, stavěl se mezi něj a dospělé, jako by ho chtěl chránit. Reagoval prudce pokaždé, když se někdo pokusil vzít dítě do náručí.

Zneklidnění rodiče si začali myslet, že jejich pes se zbláznil — dokud neodhalili strašlivou pravdu

Jednoho dne se matka rozhodla vzít svého syna k lékaři — jen pro jistotu, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Vyšetření však odhalilo něco děsivého: dítě mělo skutečně nádor v raném stádiu v oblasti břicha, přesně tam, kde mu pes neustále čichal. Malý, ale nebezpečný.

Lékaři řekli, že přišli včas — zpoždění by mohlo stát chlapce život. Matce tekly slzy, když si vzpomněla na Barneyho, jak celé dny ležel u bříška svého syna, aniž by se od něj vzdálil.

Od toho dne už nikdy neřekli, že pes „si jen hrál“. Barney už nebyl jen domácí mazlíček, ale skutečný anděl strážný, který vycítil nebezpečí dřív než kdokoli jiný.