Pracuji v chemické továrně. Továrna stojí téměř na kraji lesa — od brány k řece je to sotva deset minut pěšky. Často po směně chodím domů cestou podél řeky.

Toho večera bylo nebe zatažené a nad vodou se vznášel lehký opar. Chystal jsem se zabočit k mostu, když jsem u břehu spatřil něco zvláštního — jakousi kouli z bláta, trávy a chlupů.

Nejdřív jsem si myslel, že je to odpadek, ale ta hmota se najednou pohnula. Přistoupil jsem blíž… a viděl, že dýchá.

Bytůstka byla promočená až na kůži. Srst měla slepenou od bahna, uši visely dolů a oči měla sotva otevřené.

— Chudáčku malý… — zašeptal jsem.

Někdo se ho asi chtěl zbavit, možná ho dokonce hodil do řeky. Srdce se mi sevřelo soucitem.

Opatrně jsem ho zvedl — jeho drobné tělo se třáslo. Tiše kňučel a tiskl se ke mně. Zabalil jsem ho do bundy a spěchal domů.

Celou cestu se to nebohé zvířátko třáslo — nevěděl jsem, jestli zimou nebo strachem.

Doma jsem napustil vanu teplou vodou, abych ho umyl. Jakmile se voda dotkla jeho srsti, bahno začalo stékat… a tehdy jsem pochopil, že v rukou nedržím štěně. 😱 S hrůzou jsem zjistil, co to ve skutečnosti je… 😨😨

Zpočátku jsem byl jen rád, že konečně vidím jeho skutečnou barvu — pod šedohnědou vrstvou se objevila hustá, stříbřitě šedá srst. Ale čím déle jsem ho myl, tím víc mě přepadal zvláštní neklid.

Srst byla příliš hustá, příliš hrubá — ne jako u psa. Uši měl špičaté, o něco delší, než by měly být. A tlapky… velké, se silnými drápy.

Ztuhl jsem. Malý tvor ke mně zvedl oči — jantarové oči, které ve světle koupelny zvláštně zářily. Tiše zavrčel.

Srdce se mi zastavilo. Nebylo to štěně.

Opatrně jsem ho zabalil do ručníku a zavolal známému veterináři. Řekl jsem mu, že jsem našel „zraněného psa u lesa“. Souhlasil, že nás hned přijme.

Na klinice veterinář na zvíře jen letmo pohlédl — a jeho tvář okamžitě zvážněla. Ztuhl a pak klidně řekl:

— To není pes… To je vlče.

Zůstal jsem v šoku. Skutečné vlče. Bylo vyčerpané a oslabené, ale podle veterináře přežije — a jeho smečka bude zřejmě někde poblíž.

Druhý den ráno jsem ho odvezl zpět na místo, kde jsem ho našel. Položil jsem klec na trávu a otevřel dvířka. Vlče vyšlo ven, naposledy se na mě podívalo — a pak zmizelo v lese.