Muž trávil v zoo často čas. Dříve, ještě před nehodou, kdy mohl chodit, tam pracoval jako ošetřovatel a miloval zvířata — a zvířata milovala jeho.

I po odchodu do důchodu tam chodil téměř každou sobotu: dlouho stával před výběhy, pozoroval zvířata, jak jedí, hrají si, pošťuchují se — a znovu se cítil být součástí tohoto místa.

Ten den se zdálo být všechno normální, dokud se nestalo něco, co by nikdo nedokázal ani představit. Muž na vozíku stál u výběhu opic a gori­l, pozoroval je. Najednou se samice gorily přiblížila ke zdi, kde stál starý muž, podívala se na něj a potom náhle chytila madla jeho vozíku. Gorila zatáhla křeslo k sobě.

Zaměstnanci a návštěvníci v panice přiběhli, snažili se křeslo odtáhnout zpět, křičeli, volali ochranku — ale jejich síly nestačily. Gorila byla příliš silná.

Během okamžiku si muže přitáhla, zvedla ho i s vozíkem a jemně ho položila do svého výběhu.

Někdo vykřikl:

— Rychle! Uspávací šipku! Je tam člověk ve výběhu goril!

Dav se shromáždil kolem a zatajil dech. Muž se nehýbal, vědom si nebezpečí goril, přesvědčen, že ten den skončí tragicky. Seděl tam nehybně, neschopen uvěřit, co se děje. Ale najednou gorila udělala něco, co nikdo nečekal.

Místo útoku gorila udělala něco neuvěřitelného — přistoupila pomalu k muži, opatrně ho objala, přitiskla si ho k sobě a začala ho něžně kolébat jako malé dítě.

Ošetřovatelé zůstali stát jako přimražení. Diváci přestali křičet. V tichu, které následovalo, někdo tiše zašeptal:
— Ona si ho pamatuje.

Gorila držela muže s nekonečnou jemností, jako by to bylo její vlastní mládě. Potom, stejně klidně, ho vrátila do jeho vozíku a odstrčila ho zpět k zábraně. Zaměstnanci přiběhli, vzali ho a odvezli pryč od výběhu.

Muž mlčel, ale jeho tvář říkala vše — poznal ji. Byla to ta samá gorila, kterou kdysi dávno vychoval a zachránil.