nu prosbu. Chtěl bych vidět svého syna. Narodil se, když jsem už byl ve vězení. Nikdy jsem ho nedržel v náručí.

Soudce zůstal chvíli nehybný, potom se podíval na stráže a tiše přikývl. Dveře se otevřely. Do síně vstoupila mladá žena s unaveným obličejem. V náručí držela malé dítě.

Přistoupila blíž. Policisté vězni sundali pouta. Muž vzal dítě do náručí opatrně, jako by se bál, že mu ublíží.

Po jeho tvářích stékaly slzy — první po mnoha letech. Přitiskl dítě k sobě a tiše zašeptal:

— Odpusť mi… odpusť mi…

Soudce, porota, stráže — všichni zůstali stát v tichu. Bylo slyšet jen dech dítěte. A právě v tu chvíli se stalo něco nečekaného

Náhle muž zvedl oči:

— Musím říct pravdu. Nebyl jsem to já, kdo toho muže zabil. Byl to můj bratr… Tehdy byl opilý a já ho nedokázal udat. Vzal jsem vinu na sebe.

Soudní síní se rozlehl šum. Soudce zbledl. Žena si přikryla ústa rukou a přitiskla dítě k hrudi.

— Myslel jsem, že s tím dokážu žít, daleko od rodiny a syna. Ale teď, když ho držím v náručí… — podíval se na dítě, — chápu, že rodina je to nejdůležitější, co máme.

Soudce přerušil jednání. O týden později bylo řízení znovu otevřeno.

A fotografie pořízená toho dne obletěla všechny noviny — bylo na ní vidět muže v vězeňské uniformě, jak drží svého syna v náručí.

V ten okamžik už nebyl zločincem.
Byl to otec, který se konečně rozhodl říct pravdu.