Ten den se rodina rozhodla navštívit interaktivní zoo — místo, kde si děti mohly zvířata nejen prohlížet z dálky, ale také je krmit, dotýkat se jich a hrát si s nimi. Pro jejich dcerku to bylo opravdové dobrodružství.

— Mami, podívej, jak je ta želva obrovská! — volala holčička a běhala od jednoho výběhu k druhému.
— Tati, můžeme mít doma taky takové králíčky? Jsou tak hebcí!

Rodiče se smáli, šťastní, že ji vidí tak nadšenou.

Když dorazili k výběhu s vydrami, holčička zůstala stát, okouzlená.
— Mami, podívej! Plave ke mně!

Jedna z vydr skutečně připlavala ke břehu, vylezla na kámen a natáhla k dívce své malé tlapky.

Dívka si k ní přikleknla a začala ji hladit po mokré srsti. Vydra se ani nepohnula — naopak, přitulila se k jejímu koleni, dotkla se jejích rukou a zachvěla vousky, jako by ji chtěla lépe cítit.

Všichni kolem se usmívali. Scéna byla tak dojemná, že se několik návštěvníků zastavilo, aby ji sledovalo.

Najednou ale vydra přestala hrát. Začala se nervózně pohybovat, vrátila se k holčičce, dotkla se jejího bříška, pak skočila do vody, obeplula okraj a znovu vylezla hned vedle ní. Její pohyby byly neklidné, tiše kňučela a tlapkami poklepávala po kameni.

— Asi je unavená, — usmál se otec. — Pojďme se podívat na ostatní zvířata.

Když odcházeli z části s vydrami, přistoupil k nim muž v uniformě.
— Promiňte, — řekl zdvořile. — Pracuji tady. Byli jste před chvílí u výběhu naší vydry Luny?

— Ano, je úžasná, — odpověděla matka s úsměvem.

Muž si povzdechl a vážně dodal:
— Prosím, nepanikařte, ale měli byste okamžitě vzít svou dceru k lékaři.

Rodiče se na sebe znepokojeně podívali.
— Proč? Děje se něco? Je to kvůli vydře? Je nemocná?

A tehdy správce zoo vyslovil slova, po kterých oněměli

— Ne, ne, — uklidňoval je. — Všechno je v pořádku. Jen… Luna je zvláštní. Žije tu už pět let a za tu dobu jsme si všimli něčeho podivného. Pokaždé, když má některý návštěvník — zvlášť dítě — zdravotní problém, chová se přesně tak jako dnes.

— Zdravotní problém? — zopakovala matka a zbledla.

— Ano. Jeden chlapec, kterého „očichávala“ stejně jako vaši dceru, byl později diagnostikován s nádorem v raném stádiu. Luna cítí pachy, které my vnímat nedokážeme. Možná si budete myslet, že je to náhoda… ale já být vámi, nechal bych dítě pro jistotu vyšetřit.

Rodiče zůstali stát beze slov. Nejdřív tomu nevěřili, ale mužova slova jim neustále zněla v hlavě. Následujícího dne šli do nemocnice.

Po vyšetření lékaři oznámili:
— Udělali jste dobře, že jste přišli. Nemoc je teprve v počátečním stádiu a můžeme zasáhnout.

Později, když se vrátili do zoo, holčička přistoupila k výběhu a tiše zašeptala:
— Děkuju, Luno.