Na starých fotkách je něco víc než jen vzpomínka. Stačí jediný snímek a jste zpátky na prašné ulici, kde sousedé seděli na kempingových židlích před domy, vzduchem se linula vůně čerstvě upečeného flambé a děti na ramenou nesly kazety. Sbírali jsme okousaný papírek písně „Láska je…“ a v srdci jsme stále věřili, že budoucnost bude lepší – protože jsme byli dětmi 80. let.
Nebyl internet, žádné chytré telefony, a přesto byla každá minuta našeho života plná života. Své přátele jsme neviděli na obrazovce, ale na dvoře. Posílali jsme si zprávy ne v chatu, ale na kusu papíru, který učitel neviděl. A naším největším pokladem byla kazeta, kterou jsme nahráli z rádia – plná reklamního šumu, ukousaných vět, ale byla naše.
Pamatujete si, jaký to byl pocit, když v televizi zazněla úvodní písnička z filmu „Antenna TV“ a vy jste věděli, že večer jde nová epizoda seriálu Dallas nebo Linda? Dřevěná televize v obývacím pokoji hučela a když někdo přešel před obrazovku, obraz se na pár sekund zkreslil. Dálkový ovladač? Byli jste to vy. „Synku, přepni na druhý kanál!“ – a už jste běželi.
Oblečení bylo křiklavé, účesy ještě víc. Všichni se snažili být trochu jako Madonna, Michael Jackson nebo Zsuzsa Cserháti. Měřítkem cool stylu bylo, kdo se dokázal zmocnit cizích džínů a kdo měl „walkman“, který s obavami střežil jako nějakou posvátnou relikvii. Kazeta praskala, baterie se rychle vybíjela, ale pocit z poslechu hudby při procházce světem byl nepopsatelný.
A byly tu pouliční hry. Gumička, houpačka, flipper v kavárně, puntíkovaný míček, který vždycky přistál někde na druhé straně plotu. Když se setmělo, nedívali jsme se na příspěvky – dívali jsme se na hvězdy. Té nejzářivější jsme říkali: „Tam žijí andělé.“
- léta nebyla jen éra – byla to nálada. Vzrušení z čekání, když vám rodiče přivezli ze zahraničí krabici „After Eight“ nebo novou VHS kazetu, na které se po půlce filmu někdy rozjelo něco úplně jiného. Během výpadků proudu jsme si povídali při svíčkách a neměli jsme pocit, že jsme o něco přišli. Protože jsme měli všechno: jeden druhého.
Když se dnes podíváte na starou, zažloutlou fotku a uvidíte se na ní jako dítě, mohlo by vám divně bít srdce. Ne kvůli nostalgii, ale proto, že to víte: tehdy nebylo třeba spěchat. Nezáleželo na tom, kolik lajků jste dostali, kolik peněz jste vydělali, jaké jste měli auto. Stačilo letní odpoledne, zmrzlina, kolo a smích přátel.
V 80. letech jsme se naučili být šťastní z maličkostí. Nová žvýkačka, obal kazety, den, kdy jste nemuseli nosit deštník. Možná proto nás dnes každý malý detail z té doby tak silně ovlivňuje. Protože ty okamžiky byly pravdivé. Nefiltrované, neretušované – prostě takové, jaké se staly.
A když vám dnes někdo ukáže fotografii skupiny dětí sedících na lavičce, v pozadí je kolo Trabi nebo staré Csepelovo kolo, možná se usmějete. Protože víte, že tam, v tom záběru, je celé vaše dětství. Naivní víra, vůně svobody a ten zvláštní klid, který cítí jen ti, kteří prožili 80. léta.
Fotka, vzpomínka a najednou jste tam zase.
Kazetový magnetofon v ruce, žvýkačka „Love is…“ v ústech, zvuk léta v uších a něco ve vašem srdci, co už nelze vrátit – jen znovu prožít.
A možná právě tato fotka, tento pocit, je důvodem, proč se stal skutečným symbolem celé jedné epochy.
Protože ukazuje nejen minulost – ale také to, kým jsme byli předtím, než se svět zrychlil.