Toho večera padal studený podzimní déšť. Muž se vracel domů, když u kraje silnice zaslechl tiché, bolestné kňučení. Pod lampou, v mokré trávě, ležela německá ovčačka – hubená, zraněná, s mokrou a špinavou srstí přilepenou k tělu.

Klekl si k ní a opatrně natáhl ruku. Fena se třásla, ale nevrčela – jen tiše vzlykla, jako by prosila o pomoc.

„Vydrž, holka,“ zašeptal. „Odvedu tě k veterináři.“

Na klinice ji lékaři okamžitě začali vyšetřovat. Jeden z nich se zamračil:
— Není jen zraněná… je i březí.

— Cože? — muž ztuhl.
— Termín je blízko. Pokud neporodí dnes, může zemřít.

Zůstal tam celou noc. Za sklem porodní místnosti se veterináři snažili pomoci, zatímco venku opět začalo pršet.

K ránu se ozval slabý křik — fena porodila. Lékaři si úlevně vydechli, ale hned poté jim ztuhly tváře.

— Podívej se na ně… to nejsou štěňata, — zašeptal jeden z asistentů.

Veterináři ztuhli hrůzou, když pochopili, co právě fena přivedla na svět. 🫣😱 Pokračování v prvním komentáři

„Štěňata“ byla zvláštní: příliš velká na novorozené psy, s protáhlými čumáky a žlutýma očima jako jantar. Jejich zvuky nebyly obyčejné kňučení — spíše slabé, chraplavé vytí.

— To nejsou čistokrevní psi, — řekl veterinář, když si jedno z nich prohlížel zblízka. — Otec byl pravděpodobně… vlk.

Muž zvedl hlavu.
— Vlk?…
— Ano. Podle stop na těle matky zřejmě nějaký čas žila v lese. To se občas stává — divoký vlk se spáří s fenou a narodí se kříženci.

Vyčerpaná fena zvedla hlavu a olízla jedno ze svých mláďat.
— Jsou to pořád její děti, — řekl tiše muž.

O týden později si odvedl německou ovčačku domů. Mláďata zůstala v centru pod dohledem výzkumníků. Jeden z veterinářů poznamenal:
— Tato mláďata jsou vzácná. Chytrá, silná a věrná. Ale musí se vychovávat s opatrností — v jejich krvi koluje i kus divokosti.