Během tátova pohřbu stála moje osmiletá sestřička Lily nehnutě u rakve. Všichni kolem plakali, objímali se, šeptali modlitby, ale ona jen stála. Nepohnula se. Neřekla jediné slovo. Vypadalo to, jako by ji bolest zmrazila, proměnila v sochu. Nikdo jejímu tichu nerozuměl. Jen já jsem tušila, že v jejím nitru se něco děje – něco, co by žádné dítě nikdy nemělo cítit.Místnost voněla po liliích a vosku. Plameny svíček se třásly, jako by se i ony bály toho, co viselo ve vzduchu. Lily sevřela okraj rakve, její prsty byly bílé, studené. Dívala se tátovi do obličeje, tak tiše, až to bylo nesnesitelné. Všichni si mysleli, že doufá, že se probudí. Ale její pohled byl jiný – byl vědomý, pevný, znepokojivý.

Obřad skončil. Lidé odcházeli, šustily kabáty, šeptaly modlitby. Lily se odmítla pohnout. Dva bratranci ji jemně vzali za ramena, chtěli ji odvést, ale ona jen zašeptala: „Ještě chvilku.“ Nikdo nevěděl, co odpovědět.

Ten večer se dům změnil. Byl tichý, ale ne klidný. Všichni jsme cítili, že se něco zlomilo. Rebecca, naše nevlastní matka, seděla v kuchyni u stolu. V rukou držela tátovu hrníček, pořád s otiskem jeho rtů. Byla bledá, prázdná. S tátou byli manželé tři roky, ale ten vztah byl plný nevyřčených věcí. Někdy jsem měla pocit, že se ho bála.

Bylo mi šestnáct. Dost na to, abych chápala, že smrt mého otce nebyla jen tragická náhoda. Ale tehdy jsem to ještě nedokázala říct nahlas.

Pozdě večer mi Lily vklouzla do postele. Tiskla k sobě fotografii táty z obřadu. Hladila ji, jako by to byla jeho tvář. Usnula jsem vedle ní. Když jsem se však uprostřed noci probudila, byla pryč.

Z chodby se ozvalo slabé bouchnutí dveří. Ledový vítr pronikal do pokoje. Vyrazila jsem ven, bosá, jen v noční košili. Na cestě mezi domem a pohřebním ústavem ležel sníh. Na druhé straně ulice se ve tmě mihotalo světlo svíček. Dveře kaple byly pootevřené.

Vstoupila jsem dovnitř. Vůně vosku byla těžká, dusivá. Uprostřed místnosti stála otevřená rakev. A u ní – Lily. Klečela, schoulená k otcově tělu, hlavu měla položenou na jeho hrudi. Šeptala slova, která jsem nedokázala rozpoznat.

„Lily?“ zašeptala jsem. Neodpověděla. Její oči byly otevřené, zíraly kamsi skrz něj, jakoby viděla něco, co já ne.

A tehdy jsem ji uviděla – Rebeccu. Stála za rakví, tiše, bez pohybu. Její kůže měla barvu vosku, oči byly široce otevřené. Nevypadala překvapeně. Spíš provinile.

„Lily, pojď ke mně,“ řekla jsem, ale ona se ani nepohnula. Jen dál šeptala. V tu chvíli Rebecca udělala krok vpřed, ruce se jí třásly. „Přestaň,“ sykla. „Neříkej to.“

Lily se otočila. A s naprostou jistotou řekla: „Vím, že jsi mu to udělala ty.“

Rebecca zbledla, ztuhla. Na okamžik se mi zdálo, že padne. Udělala dva kroky zpět, zachytila se okraje lavice, její dech se zlomil. „Ne… ona to ví,“ zašeptala, téměř bez hlasu.

Pak se ozvalo prasknutí svíčky a plameny zhasly. Celá místnost se ponořila do tmy.

Když jsme s Lily vyběhly ven, Rebecca už tam nebyla. Nikdy jsme ji nenašly.

Od té noci Lily nemluvila. Jen občas nakreslí obrázek – tátu, ležícího v rakvi. A vedle něj – bledou ženu, která se na něj dívá.