V šestnácti letech byla Ellie stále dítětem — nesmělým, plachým, s očima, které se bály podívat komukoli do tváře. Její tělo bylo zdrojem posměchu celé vesnice. Byla jiná, tichá, velká, uzavřená do sebe. Její otec, hrubý muž s mozolnatýma rukama, ji viděl jako přítěž, ne jako dceru. Po smrti matky se mezi nimi rozhostilo chladné ticho, ve kterém láska neměla místo.Jednoho rána, bez varování, práskl dveřmi a řekl: „Zítra si vezmeš Caleba.“
Ellie zůstala stát s otevřenými ústy. Nevěděla, kdo to je. „Koho?“
„Horníka. Dobrý člověk. Má dvě děti. Ty mu budeš žena.“
V jeho hlase nebyla žádná lítost. Jen rozhodnutí. Otec si otřel ruce o zástěru a odešel. Ellie padla na kolena. Plakala, dokud se jí nezlomil hlas, ale nikdo ji neslyšel.

V den svatby stála před kostelem, v bílých šatech, které jí byly těsné. Lidé si šeptali, že to není svatba, ale trest. Caleb stál vedle ní – muž s hlubokými vráskami, tichý, s pohledem, který se těžko četl. Na tváři měl stín, který se nehnul ani během přísahy. Jeho děti, Mia a Ben, se schovávaly za jeho nohama a dívaly se na ni s nedůvěrou.

Jejich domov ležel vysoko v horách. Cesta tam byla klikatá, blátivá, a každým krokem se Ellie cítila, jako by šla hlouběji do samoty. Chata byla malá, s dřevěnými stěnami, které se chvěly pod větrem. Caleb většinu dnů mizel v dole, vracel se pozdě a unavený. Ellie zůstávala sama – s dětmi, s tichem, s pocitem, že nepatří nikam.

Děti ji odmítaly. Když se pokusila pohladit Miu po vlasech, dívka ucukla.
„Nejsi naše matka,“ řekla a utekla do pokoje.
Ellie to bodlo jako nůž, ale neodpověděla. Jen se obrátila k oknu a dívala se na sníh, který se snášel z oblohy. Připomínal jí všechno, co bylo čisté a nedotčené – všechno, čím ona už nebyla.

Noci byly nejhorší. Když Caleb usnul, tiše plakala. Cítila jeho dech na zádech, jeho ruce, které byly vždy chladné. Nikdy na ni nezvedl hlas, ale jeho přítomnost byla jako kámen. Těžká. Neústupná. Jednou se ho zeptala, proč ji vůbec přijal. Odpověděl bez pohledu: „Potřeboval jsem pomoc. A tvůj otec mi ji dal.“

Tehdy pochopila, že nebyla nevěstou – byla směnou.

Dny se měnily v týdny a ona se pomalu učila přežívat. Každé ráno rozpalovala kamna, vařila polévku, nosila vodu z potoka. Dětem začala nechávat malé dárky – dřevěného ptáčka, který vyřezala nožem, kytku utrženou u cesty. Jednoho dne našla Miu, jak drží toho ptáčka v dlaních. Nepromluvila, ale Ellie ucítila, že mezi nimi poprvé vznikla nit.

Pak přišla ta noc, kdy se Caleb nevrátil z dolu. Venku zuřila vánice. Ellie zabalila děti do přikrývek a s lucernou v ruce se vydala do tmy. Když ho našla, ležel pod sesutým kamením, zraněný, zmrzlý, ale naživu. Celou noc ho táhla zpět, krok po kroku, krvavýma rukama.

Když se rozednilo, seděla u jeho postele, obvazovala mu čelo. Caleb ji sledoval, tichý, zlomený. Poprvé k ní vztáhl ruku. „Nezasloužím si to,“ zašeptal.

Od té chvíle se mezi nimi něco změnilo. Mlčení už nebylo ledové. Děti ji začaly volat jménem.

A Ellie – ta dívka, kterou prodali do hor – našla v té samotě něco, co nikdy nečekala. Sílu. A možná i lásku.