Když se na malou Elaru poprvé podívali lékaři, její rodiče hned poznali, že mají před sebou těžký životní úkol. Narodila se se vzácným onemocněním, kvůli kterému nikdy neviděla svět, do něhož právě vstoupila. Její oči byly zakryté lehkou mlhou, která se nikdy nerozestoupila. Ale přesto měla Elara dar, který lidé s perfektním zrakem často postrádají – schopnost vidět srdcem.

Už od útlého dětství se její rodiče snažili najít způsob, jak jí zpříjemnit svět, který mohla poznávat jen dotekem, vůní a zvukem. A jednoho dne, když jí byly tři roky, se stalo něco, co změnilo celý její malý vesmír.

Maminka jí pustila nahrávku zpěváka, jehož hlas byl tak jemný, teplý a lidský, že Elara poprvé zapomněla na svůj bolestný svět. Seděla na posteli, chvěla se, a pak se její tvář poprvé rozzářila úsměvem. „Mami… kdo to zpívá?“ zašeptala.

„Andrea Bocelli,“ odpověděla tiše.

Od toho dne se jeho hlas stal součástí jejího života. Každý večer usínala s jeho písněmi, každý smutek utišovala jeho něžná slova přetavená v tóny, každý strach se v ní rozplýval, jakmile zazněla první nota Con te partirò nebo Ave Maria.

Elara si dokázala představit svět, který nemohla vidět. Její mysl malovala barvy, o nichž jen slyšela. Hudba se stala jejím zrakem, její cestou k věcem, které nikdy nemohla uchopit. A mezi všemi písněmi světa byl jeho hlas pro ni světlem, které nikdy nezhaslo.

Když jí bylo sedm, lékaři oznámili rodině zprávu, která byla ještě těžší než diagnóza, s níž přišla na svět. Nemoc postupovala rychleji, než se domnívali. Čas, který s ní rodiče měli, byl omezený.

A přestože malá Elara nevěděla, jak blízko je konec, cítila, že se něco mění. Stávala se tišší, unavenější. Ale nikdy si nestěžovala. Pořád prosila jen o jedno: „Pusťte mi jeho hlas.“

Její maminka napsala dopis. Dlouhý, tichý a zoufalý. Neposílala ho s velkou nadějí – jen s přáním, že někdo, kdo zná Andrea Bocelliho, jej třeba jednou přečte. Popsala v něm svou dceru, její lásku k hudbě a to, jak její poslední dny nejsou plné strachu díky člověku, kterého nikdy neviděla a nikdy neuvidí.

Nikdo nečekal, že přijde odpověď.

Ale přišla.

Krátká, stručná, o to však silnější:
„Rád přijedu. Prosím, nic neříkejte malé Elaře. Ať to je překvapení.“

V den, kdy přijel, byl dům tichý. Slunce prosvítalo okny, jako by i ono chtělo být součástí chvíle, která se měla odehrát. Elara ležela v posteli, držela v ruce malý přehrávač. Její prsty byly slabé, ale trpělivé.

Když se dveře tiše otevřely, ani se neotočila. Nepotřebovala oči, aby poznala, že někdo vstoupil. „Mami?“ zašeptala.

„Někdo přišel, zlato,“ odpověděla maminka se staženým hlasem.

A pak se ozvalo něco, co Elara slyšela tisíckrát, ale nikdy tak blízko.
Měkký, klidný, teplý hlas:

„Ahoj, Elaro.“

Holčička ztuhla. V očích, které nikdy neviděly svět, se objevily slzy. „To… to jsi… ty?“

Andrea Bocelli se posadil k její posteli, vzal její malou ruku do své a přikývl. „Ano. A dnes ti zazpívám jen pro tebe.“

Jeho hlas zaplnil pokoj jako modlitba. Zpíval pomalu, jemně, s tak hlubokým citem, že i stěny jako by naslouchaly. Maminka plakala tiše v koutě, tatínek stál opřený o dveře a držel si rukama obličej.

A Elara… Elara se usmívala. Široce, pokojně, tak, jako by všechna bolest zmizela.
Jeho hlas ji objal, nesl ji někam dál, někam, kde není tma ani nemoc.

Když dozpíval, položil jí dlaň na čelo.
„Teď můžeš spát, maličká,“ zašeptal.

Elara se nadechla, usmála se… a s jeho hlasem na rtech tiše odešla.

O několik dní později poslal rodině krátkou zprávu:

„Její svět končil ve tmě. Jsem poctěn, že jsem jí mohl darovat světlo.“

A i když jejich domov zůstal prázdnější než kdy dřív, jedna věc v něm zůstala navždy:
píseň, která se stala mostem mezi tímto světem a tím druhým.