Mon ami — tak jsem mu říkala odmalička, i když jeho pravé jméno bylo Adam.
Byli jsme nerozluční. Vyrůstali jsme spolu v zaprášené čtvrti, kde se děti učily lézt po zdech dřív, než uměly pořádně chodit. Přesto jsme si vždy našli čas na své malé dobrodružství, ať už šlo o prastaré sklepy pod školou, nebo opuštěné sady, kde údajně strašilo.Ale ten den byl jiný.
Ten den jsme se vydali na místo, o kterém se v našem městě nemluvilo nahlas. A když už ano, tak jen šeptem — jako by se lidé báli, že je to samo místo slyší.

Šlo o Dům na konci ulice.
Nikdo ho nevlastnil, nikdo ho neudržoval. Přesto nikdy nezchátral.
Okna byla vždy čistá.
Brána se nikdy nezasekla.
A zahrada… ta byla až podezřele upravená.

Něco tam bylo. Něco, co jsme neměli nikdy objevit.

Všechno začalo nevinně.
Adam ve škole našel starý, potrhaný deník.
Na první stránce stálo tužkou napsáno:

„Jestli to čteš, vrať to tam, kde jsi to vzal. Jinak tě to najde.“

Samozřejmě jsme to ignorovali.
Byli jsme dva šestnáctiletí puberťáci, plní odvahy, hlouposti a zvědavosti.
Co by nás mohlo najít?

Teprve později jsme pochopili, jak příšerně jsme se mýlili.

V deníku byly záznamy od chlapce jménem Léon.
Datumy sahaly dvacet let zpátky.
Vše začínalo běžnými drogami teenagerské duše — lásky, hádek, školy.
Ale pak se v jeho zápiscích objevilo jedno slovo.

„Ona.“

„Ona mě dnes sledovala.“
„Slyšel jsem ji, jak šeptá pod schody.“
„Dívá se na mě skrz zrcadla.“
„Vím, odkud pochází. Z Domu na konci ulice…“

Byly tu desítky záznamů.
A poslední stránka byla potrhaná, škrábnutá a téměř nečitelná.

Jen dvě slova:

„Je zpět.“

A pak inkoustová šmouha, jako by někdo psal v panice.

Adam se rozzářil vzrušením.
„Musíme tam jít,“ řekl. „To je jasný.“

A já?
Byla jsem proti.
Něco v tom deníku mě děsilo mnohem víc, než jsem byla ochotná přiznat. Ale Adam byl můj mon ami — člověk, bez kterého jsem si nedokázala představit ani jediný den. A tak jsem šla.

Večer, těsně před západem slunce, jsme stáli před branou.
Na první pohled vypadala obyčejně.
Ale když ji Adam otevřel, ozvalo se tiché zaklapání, jako by se spustil nějaký mechanismus.

„To jsi slyšel?“
„Vítr,“ mávl rukou.

Jenže vítr nefouká dovnitř domu.

Jakmile jsme překročili práh, všechno ztuhlo.
Vzduch, světlo, ticho.
Vila byla chladná, i když venku panovala dusivá srpnová noc.

Podlaha nevrzala.
Žádné stíny se nepohybovaly.
Ale cítila jsem… přítomnost.
Nepopsatelnou, těžkou, drtivou.

Adam mířil do hlavního salonu.
„Podívej!“
Na zemi leželo zrcadlo. Velké, s rámem z černého dřeva.

Ale bylo… zakryté.
Starou, zašedlou plachtou.

„To bude ono!“ Adam se rozběhl k němu.
„Ne!“ vykřikla jsem.

Příliš pozdě.

Strhl plachtu — a v tu chvíli se všechna okna zatměla.
Jako by sklo přestalo propouštět světlo.
Celý dům se ponořil do podivného, šedého šera.

Zrcadlo reflektovalo světlo, které tam nemělo odkud být.
A v odrazu — stála žena.

Dlouhé tmavé vlasy.
Prázdné oči.
A úsměv, který nepůsobil lidsky.

Ale v místnosti nikdo nebyl.

„Adame…“ zašeptala jsem.
„To není možné…“

Jenže on se už díval přímo na ni.
A jeho výraz se měnil.
Jako by ho něco lákalo, vábilo, vtahovalo.

A pak žena v zrcadle zvedla ruku — a Adamova ruka se zvedla s ní.
Ne dobrovolně.
Byl vlečen.

„Pusť to!“ křičela jsem.

Jenomže zrcadlo začalo vibrovat, hýbat se, lesknout se jako hladina vody.
Adam se k němu nakláněl, neschopný odporovat.

„Mon ami!“ chytla jsem ho za paži.

V tu chvíli žena otevřela ústa.
A ozval se hlas, který nebyl lidský.
Ani mužský.
Ani ženský.
Spíš jako šepot stovek hlasů najednou.

„Já si ho beru zpět.“

A Adam zmizel.

Doslova.
Jako by ho pohltila hladina zrcadla.

Já zůstala stát v salonu, neschopná se pohnout.
A ze zrcadla jsem slyšela tlumené údery — jeho údery.
Jeho křik.
Jeho prosby.

Pak ticho.

Toho dne jsme s Adamem — mým mon ami — vstoupili do tajemství, které nebylo určeno lidským očím.
Do domu, který nebyl prázdný.
Do zrcadla, které nebylo pouhým sklem.

A já jsem pochopila, že ne všechno se dá zachránit.
Ale něco se musí.

A já se vrátím.

I kdyby mě to mělo stát vlastní duši.