Byla jsem přesvědčená, že prvních šest měsíců našeho manželství probíhá klidně a bez problémů. Věřila jsem, že muž, kterého jsem si vzala, je člověk, na kterého se mohu spolehnout. Jenže jedno jediné ráno zbořilo všechno, co jsem si o našem vztahu myslela.Stalo se to přesně v šest hodin. Spali jsme u jeho matky na vesnici, v jejím starém domě, kde byla zima, ticho a úzká postel, která vrzala při každém pohybu. Byla jsem ještě v polospánku, když jsem ucítila prudký tlak do boku. A dřív než jsem pochopila, co se děje, ležela jsem na studené podlaze. Rána bolela a překvapení bylo ještě horší než samotný pád.

Můj manžel jen stál nade mnou a pronesl tónem, který měl působit nevinně:

— Co děláš na zemi?

Chtěla jsem tomu věřit. Skutečně. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to musela být náhoda. Málo místa, špatný pohyb, únava… Styděla jsem se vyvolávat konflikt před jeho matkou, a tak jsem to nechala být. Ale v hlavě mi hlodalo zvláštní napětí, které nešlo utišit.

Jenže další den se to stalo znovu.

Stejná hodina. Stejný prudký pohyb. Stejný tvrdý dopad na podlahu. Teď už nebylo pochyb — nebyla to náhoda, nebylo to omylem. Udělal to vědomě.

Zbytek noci jsem nespala. Ležela jsem napnutá, jako by mě mělo každou chvíli znovu něco stáhnout do tmy. A tehdy jsem si v duchu řekla: buď mi poví pravdu, nebo podám žádost o rozvod.

Když jsme se vrátili domů, posadila jsem ho ke stolu a požádala o vysvětlení. Viděla jsem, jak je nervózní, jak se mu potí dlaně, jak se bojí zvednout oči. Už tehdy mi bylo jasné, že to, co řekne, nebude příjemné.

A pak to vyšlo z jeho úst.

— Máma říkala, že jsi spala na nesprávné straně postele. To je prý mužská strana. A když tam leží žena, přinese to do domu smůlu. Říkala mi, že tě mám trochu shodit, aby sis to zapamatovala.

Zůstala jsem sedět v němém šoku. Myslela jsem, že žertuje. Že je to nějaké nedorozumění. Ale on se díval vážně, dokonce trochu provinile — a to mě bolelo nejvíc.

— Ty víš, že jsi mě mohl zranit? — zeptala jsem se tiše.

Neodpověděl. A jeho mlčení bylo horší než jakákoli odpověď. Znamenalo to, že si to uvědomoval. A přesto to udělal. Kvůli pověře. Kvůli matce. Ne kvůli mně.

V tu chvíli jsem pochopila, že ten člověk vedle mě není partner, který by mě dokázal chránit. Je to muž, který by raději poslouchal absurdní rady své matky, než aby stál za vlastní ženou.

Ten večer jsem si začala balit věci.

Snažil se omlouvat, přeříkával, že to nemyslel vážně, že je to jen „rodinný zvyk“. Ale já jsem už věděla své. Pokud za půl roku manželství nedokázal nastavit hranice, neudělá to ani za dalších deset let. A pokud dokázal dvakrát shodit vlastní ženu z postele, co bude příště?

Teď připravuji rozvodové dokumenty. A víte, co je na tom nejpodivnější? Že od chvíle, kdy jsem odešla, spím konečně klidně. Bez strachu. Bez pádů. Bez člověka, který věří pověrám víc než bezpečí své ženy.

Možná to ranní shození nebyl jen pád z postele. Možná to byl můj skutečný budíček — abych se konečně probudila do reality, kterou jsem nechtěla vidět.