Jsme s manželem obyčejní lidé z vesnice. Celý život jsme prožili mezi prací, zahradou a jednoduchými radostmi. Náš syn se ale odstěhoval do města, našel si tam práci, seznámil se s dívkou a oženil se.

Nedávno nám zavolal, že jeho žena slaví třicáté narozeniny. Oslavu prý připravili v nějaké luxusní restauraci a syn nenápadně naznačil, že všichni hosté budou dávat peníze. My pochopili, že bez pořádné částky se tam nehodíme. Museli jsme si půjčit u sousedů a přidat i naše úspory.

Konečně přišel den oslavy. Předali jsme mladým obálku s penězi a usedli ke stolu. A tehdy přišel první šok. Na stole nebylo nic, co bychom považovali za jídlo. Jen talíře se sushi, syrové ryby, mořské potvory a nějaké podivné věci plovoucí ve vodě.

Celý večer jsme mlčeli a trpěli hladem. Ostatní se smáli, fotili, připíjeli si, ale my jsme jen seděli a snažili se nepůsobit nezdvořile. Když mi jeden z těch „delikátních“ kousků málem obrátil žaludek, cítila jsem, jak se ve mně něco láme.

Na konci večera přinesli další „specialitu“ — něco studeného, kluzkého, intenzivně páchnoucího po moři. A v tu chvíli jsem to už nevydržela. Vstala jsem tak prudce, že několik lidí okamžitě ztichlo.

Vzala jsem talíř a hlasem, který se nesl celým sálem, jsem řekla:

— Jestli se tomuhle říká jídlo… tak to se nezlobte, ale tohle není nic pro mě.

Položila jsem talíř zpět tak, že příbory zazvonily o porcelán. Snacha zbledla, syn vyskočil ze židle a všichni hosté na nás zírali, jako bychom způsobili skandál století.

Já ale jen popadla kabelku, podívala se na manžela a dodala:

— Jdeme domů. Tam si aspoň můžu usmažit obyčejné brambory a konečně se najíst.

Odešli jsme. Za námi zůstal jen překvapený šepot a šokované pohledy. Syn později volal, že jsme prý ztrapnili celou rodinu. Snacha údajně plakala.

Ale víte co? Ani na vteřinu toho nelituji.

Protože oslava, kde se nejbližší lidé cítí jako vetřelci, není skutečná oslava. A když někdo staví „moderní styl“ a drahé talíře nad úctu k rodině, není chyba v nás.

A jestli se za nás styděli — možná by se měli zamyslet, za koho se vlastně stydí.