Před mnoha lety, v době, kdy se v naší vesnici ještě chodilo pro vodu ke studni a pole se sklízel ručně, našla babička Anna v lese scénu, kterou nikdy nedokázala zapomenout. Bylo časné ráno, rosa ještě nestihla opadnout a les voněl borovicovou pryskyřicí. Anna šla sbírat bylinky, když v houští uviděla cosi, co připomínalo šedý klubko. Přistoupila blíž — a zatajila dech.V trávě ležela mrtvá vlčice. Nejspíš ji srazilo auto, protože cesta nebyla daleko. U jejího těla se tiskla čtyři mláďata. Třásla se zimou, strachem a hladem. Jejich jemné hlasy připomínaly spíš kvílení než vytí. Na okamžik Anna zaváhala. Věděla, že příroda má svá pravidla a člověk by do nich neměl zasahovat. Ale nechat čtyři nevinné tvory zemřít? To nedokázala.

Vzala je do zástěry, přitiskla k sobě a odnesla domů.

Byla to léta plná péče, strachu i radosti. Krmila vlčata kozím mlékem, které jim nahrazovalo mateřské. V noci spala poblíž, aby je uklidnila, když ze spaní vyli strachem. Rostla před očima — z nejistých uzlíčků kožešiny se stali hbití, silní mladí vlci s lesklýma očima. Nikdy je nezkrotila, nikdy je nechtěla proměnit v domácí mazlíčky. Vždy říkala: „Vlk patří do lesa. Já je jen podržím, než budou stát na vlastních tlapkách.“

Když přišel čas, odvedla je zpět. Ne na vodítku, ne násilím — jen otevřela dveře svého dvora a šla s nimi k okraji lesa. Mláďata, už téměř dospělí samci, se otáčela zpátky a několik minut stáli na hranici světů — mezi člověkem a divočinou. Nakonec však instinkt zvítězil. Jednoho rána byla stopa pryč. Anna se s nimi rozloučila v duchu a věřila, že už je nikdy neuvidí.

A roky skutečně nic nepřipomínalo, že vlci, které vychovala, ještě existují.

Až do dne, kdy se stalo něco, co otřáslo celou vesnicí.

Byl podzim. Lesy potemněly, večery se prodlužovaly. A Anna se náhle začala cítit slabě. Bylo jí přes sedmdesát pět, žila sama v chalupě na kraji lesa a odmítala nechat se někam přestěhovat. Říkala, že tam, kde žila celý život, chce i zemřít. Jednoho večera si sousedi všimli, že se neukázala ve vsi. Nikoho nepožádala o pomoc, nešla pro chleba, neseděla na lavičce před obchodem. Když se u ní zastavili, bylo už pozdě.

Ležela na podlaze. Dýchala mělce a byla v bezvědomí. Vzali ji okamžitě k lékaři, ale lékař jen pokrčil rameny. „Je slabá, už nemá moc sil. Připravte se na nejhorší.“ A tak se o ní sousedé střídali, přinášeli jídlo, pokrývali ji dekami a celé dny se modlili, aby ještě povstala.

A pak se začaly dít věci, které nedávaly žádný smysl.

První to byla Marie, sousedka od naproti, která o půlnoci slyšela zvláštní zvuk. Jakési nízké, táhlé zvuky za okny Anniny chalupy. Druhý den viděla v bahně před domem velké stopy. Stopy vlků. Ale ne jedné šelmy. Bylo jich několik. A všechny byly čerstvé.

Další noc slyšeli vesničané vytí. Ne obvyklé, divoké, varovné. Bylo to nízké, táhlé, skoro smutné vytí. Jako by někdo volal. Jako by les plakal.

A pak — třetí noc — se to stalo.

Čtyři obrovití vlci stáli před Anninou chalupou. Neútočili. Nehledali jídlo. Jen stáli, nehybní, jako stráže. Lidé se báli přiblížit. Zavírali okna, zamykali dveře, děti brali do náručí. Vlci však nikoho nenapadli. Když se k nim odvážil mladík s pochodní, vlci ustoupili — ale neodešli. Jen se přesunuli k oknu Anniny ložnice a tam se posadili.

A seděli tam celou noc.

A další noc také.

A třetí.

Jako by hlídali.

Jako by čekali.

Právě tehdy někoho napadlo podívat se blíž. A když ráno odsunuli závěs u okna, našli něco, co všechny přimrazilo:

Anna byla při vědomí. A usmívala se.

Pohladila vlka přes sklo. A on naklonil hlavu, přesně tak, jako když byl šesti týdenní štěně, které u ní poprvé okusilo teplo lidských rukou.

Doktor to nedokázal vysvětlit. Po dnech bezvědomí se probudila, jako by jí někdo vrátil život.

Ale nejděsivější na tom bylo tohle:

Vlci nepřišli náhodou. Přišli přesně v okamžiku, kdy se Annin stav zhoršil. Přesně tehdy, kdy byla nejblíž smrti.

Jako by to věděli.
Jako by cítili její slabost přes kilometry lesů.
Jako by přišli — vrátit dluh.

Vlci potom zmizeli stejně tiše, jako přišli. Už je nikdo nikdy neviděl.

Ale vesnice si o tom vypráví dodnes.

A říká se, že v lese žije smečka, která se nikdy nepřiblíží k lidem — kromě chvílí, kdy jeden člověk bude potřebovat pomoc.

Ten člověk, který kdysi zachránil jejich životy.