Šestašedesátiletá Larisa Petrovna žila celý život skromně a tiše. Byla matkou tří dětí, babičkou šesti vnoučat a ženou, která se o sebe dokázala postarat. Proto když se jí na začátku minulého roku začal zvětšovat žaludek, přisuzovala to věku, hormonům, nebo prostě tomu, že „tělo už nedokáže všechno jako dřív“. Zpočátku tomu nepřikládala velkou váhu. Jenže s každým dalším měsícem bylo nafouknutí větší a větší.Když už bolest zesílila natolik, že jí nedovolila spát, šla ke svému praktickému lékaři. Ten ji po základním vyšetření poslal na testy, a když se vrátila s výsledky, lékař chvíli mlčel, znovu se podíval na papíry a poté pronesl větu, která obrátila Larise Petrovně život vzhůru nohama: podle testů byla těhotná.

Larisa se tomu nejdříve smála. Tvrdila, že v jejím věku je něco takového nemožné. Ale jakmile se dostala domů, sedla si na postel a dlouho přemýšlela. Její tělo opravdu začalo připomínat těhotenství. Cítila tíhu, tlak, dokonce i slabé pohyby. Když si položila dlaň na břicho, zdálo se jí, jako by pod kůží něco reagovalo. Její fantazie ožila.

A tak vznikla myšlenka, které se upnula celou svou duší: že se stal zázrak. Že Bůh, nebo osud, nebo život sám jí dává poslední šanci stát se matkou ještě jednou. Možná to byl sen, možná zoufalá snaha dát životu nový smysl… ale Larisa Petrovna tomu uvěřila.

Gynekologa nenavštívila. Prý to nemá cenu. „Už jsem rodila třikrát, vím, jak to chodí,“ říkala svým dcerám, které se snažily její stav zlehčit smíchem. Sousedi na ni hleděli s úžasem, někteří s pobavením. Ale Larisa se usmívala sebejistě. Pletla malé ponožky, kupovala plenky, uklízela starou kolébku po svých vnoučatech. V jejích očích byla jistota: dítě přijde.

Každý měsíc přibírala. Každý měsíc pod oděvem rostl kulatý tvar připomínající těhotenské břicho. A každý měsíc byla Larisa Petrovna stále více přesvědčená, že nosí pod srdcem nový život.

Když podle jejích propočtů nastal devátý měsíc, rozhodla se konečně objednat na vyšetření. Gynekolog, zkušený muž, který už viděl mnoho neobvyklých případů, zbledl, když si přečetl datum narození své pacientky. Přesto postupoval pečlivě a s respektem.

Usadil ji na lehátko, zapnul ultrazvukový přístroj a začal vyšetření.

V tu chvíli se stalo něco, co v jeho dlouhé praxi nezažil.

Jen několik sekund po přiložení sondy jeho tvář ztratila barvu. Zelené oči se rozšířily a pohled mu sklouzl k monitoru, jako by viděl něco naprosto nepochopitelného. Přiblížil obraz, posunul sondu vlevo, vpravo, znovu, a pak přístroj vypnul.

„Paní Petrova…“ začal tichým, až nezvykle vážným hlasem.

Larise se stáhlo hrdlo.

„Omlouvám se, ale vy… nejste těhotná.“
„Jak to? Podívejte se na mě! Vždyť cítím pohyby!“
„Není to dítě,“ odpověděl lékař a položil jí ruku na rameno. „Ale uvnitř vašeho těla je něco jiného.“

Ztichla. Oči jí zvlhly. Po celé měsíce věřila. Doufala. A teď slyšela větu, která se do ní zaryla jako nůž.

Lékař pokračoval pomalu, pečlivě volil slova.

„To, co vidíte jako břicho, není těhotenství. Jedná se o masivní útvar. A podle ultrazvuku… je tam už velmi dlouho.“

Larisa se opřela o lehátko.

„Jak dlouho?“ zašeptala.

„Možná desítky let. Vyrostl postupně. A před několika měsíci začal vyvíjet tlak na orgány. Proto ty bolesti. A proto… ty domnělé pohyby.“

„Co je to za útvar?“ otázala se tiše, skoro neslyšně.

Lékař zavřel složku.

„Podezřívám takzvané kalcifikované mimoděložní těhotenství. Je to extrémně vzácné. Embryo, které se nevyvíjí správně, může v těle ženy ztvrdnout a zůstat uvnitř. Říká se tomu kamenné dítě. Někdy přetrvá i celý život, aniž by žena něco tušila.“

V ordinaci nastalo ticho.

Larisa cítila, jak se jí hroutí svět. Nebyl to zázrak. Nebyl to nový život. Byl to stín minulosti, který její tělo nosilo celé dekády, aniž by jí to kdy odhalilo. Lékař vysvětloval nutnost okamžité operace, rizika a možné komplikace, ale Larisa jej sotva vnímala. Všechny sny o novém začátku se ztratily.

Když vyšla z ordinace, nevěděla, zda má plakat, nebo se smát krutému osudu. Léta věřila ve vlastní sílu, ale tentokrát nebyla připravena na pravdu, která čekala uvnitř jejího vlastního těla.

Až na operačním sále se ukázalo, že skutečnost byla ještě temnější, než lékař původně očekával.