Věznice působila navenek jako místo, kde vládne tvrdý řád. Ale uvnitř byl chaos, strach a nepsaná pravidla, která nevytvářeli zákony, ale ti nejsilnější – a někdy i ti nejpodlejší. Anna, nová dozorkyně plná ideálů, ještě netušila, jak moc se liší předpisy od každodenní reality.

Zpočátku věřila, že se vše dá dělat správně, podle pravidel. Že každý člověk má práva – i odsouzenci. Byla mladá, vnímavá a spravedlivá. Ale tyto vlastnosti se ve vězení měnily v terč.

Když jednoho dne uviděla staršího dozorce, jak obuškem mlátí vězeňkyni, která už ani neměla sílu se bránit, nedokázala zavřít oči. Vykřikla. Zastavila ho. A tím podepsala ortel nad sebou.

Na další den podala oficiální hlášení. Věznice byla povinna zakročit – a tak starý dozorce dostal trest. Jenže ten, kdo vládl skutečnou mocí, nebyl starý muž v uniformě, ale ředitel věznice. Ten měl svoje vlastní pravidla, svoje vlastní představy o „loajalitě“.

Když ji předvolal do kanceláře, odmítl jí nabídnout židli. Sedla si sama, ale sotva se dotkla opěradla, udeřila do stolu jeho pěst.

„Takže hrdinka. Spravedlivá. Ty si myslíš, že sem můžeš přijít a měnit věci?“

Anna jen ztěžka polkla.
„Jen jsem udělala to, co jsem měla.“

„Tady máš dělat to, co ti řeknu já,“ zavrčel. „A když chceš být tak zoufale spravedlivá… pak si to spravedlnost vyzkoušíš přímo u zdroje.“

Jeho oči byly tvrdé jako ocel.

„Strávíš noc v cele dvanáct. S těmi nejhoršími. S těmi, kteří zabíjeli i vlastní rodiny. Chceš je chránit? Tak se podívej, jací doopravdy jsou.“

„To nemůžete—“ začala Anna.

„Můžu. A udělám to.“

Když ji dva dozorci odváděli chodbou, měli sklopené oči. Nikdo se neodvážil zastavit rozkaz ředitele. Zavřeli ji za těžké kovové dveře a když klíč otočil v zámku, zdálo se, že se nad ní definitivně zavřel svět.

Cela číslo 12 byla temná. Tři vězni, známí celou věznicí pro svou brutalitu, seděli v rohu. Povídali si šeptem, ale když se dveře zavřely, jejich pohledy se stočily k Anně.
Ztuhla. Srdce jí tlouklo až v krku.

Nečekala útok. Nečekala nic. Jen bolest. Konec.

Ale první minuty ubíhaly tiše. Nikdo se nepohnul. Jen jeden z vězňů, muž s jizvou přes celou tvář, se pomalu zvedl. Anna couvla ke zdi.

„Ty jsi ta, co zastavila toho hajzla,“ řekl hlubokým hlasem.

Anna se nadechla, ale nevydala ani hlásku.

Muž kývl hlavou.
„Viděli jsme to. Celá chodba to slyšela.“

Další vězeň dodal:
„Nikdo tu pro nás nikdy nic neudělal. Nikdo. Jen ty.“

A v ten okamžik se stalo něco, co by si nedokázala představit ani v nejodvážnějším snu.

Vězňové se nezvedli proto, aby jí ublížili.

Postavili se před ni. Jako štít.

Když usínala, slyšela jejich tiché rozhovory. Nikdo se jí ani nedotkl. Ani jedním slovem ji neponížili. Jeden jí dokonce přisunul deku, kterou získali po dlouhém půlročním vyjednávání. A třetí hlídal celou noc u dveří, aby ji nikdo zvenčí neobtěžoval.

Ta noc byla tichá. Ne děsivá. Jen zvláštně klidná.

A ráno, když dozorci přišli otevřít dveře, čekali, že najdou zničenou, poníženou ženu, která bude škemrat o odchod. Představovali si nejhorší.

Ale když se dveře otevřely, nastalo hrobové ticho.

Anna stála uprostřed cely, pevná, klidná. A kolem ní tři vězni – chránící ji, stojící jako zdi. Nikdo se jí nedotkl. Nikomu nic neudělala. Byli její strážci.

Ředitel zrudl.
„Co to má znamenat?!“ zaječel.

Jizvoun, vězeň s nejhorší pověstí, předstoupil dopředu.
„Znamená to, že kdyby se jí něco stalo,“ řekl chladně, „tak půjde celé vězení proti tobě. Ona je jediná, kdo tu jedná jako člověk.“

Dozorci couvli.

A v tu chvíli se vše změnilo.