Jsme manželé téměř tři roky. A za tu dobu jsem ze sebe vyždímala všechno – sílu, energii, úspory i sebeúctu. Ráno jsem odcházela do práce jako první, večer jsem se vracela jako poslední. Nesla jsem celý náš život sama: jídlo, účty, energie, nájem, opravy, dokonce i dárky pro jeho příbuzné.A on?
Můj manžel si řekl, že práce je volitelné hobby. Že když už má ženu, která všechno zaplatí, proč by měl cokoli dělat?
Před svatbou pracoval příležitostně, bral brigády, ale hned po nastěhování k sobě prohlásil, že „zvažuje podnikání“. To podnikání nikdy nezačalo. Ale jeho výdaje ano.

A pak byla jeho matka.

Tchyně byla přesvědčená, že její syn – tedy vlastně já – má povinnost financovat každý její rozmar. Neustále si psala o peníze: jednou oblečení, jindy kosmetiku, pak nové boty, potraviny, pomoc s hypotékou, léky, drobné dovolené. A můj manžel jí všechno okamžitě posílal. Z mého účtu.

Byla jsem tichá. Doufala jsem, že kompromisy vztah zachrání. Ale místo toho jsem se stala chodící peněženkou. Jejich bankomatem.

A jednoho rána, v můj jediný volný den, kdy jsem konečně usnula bez budíku, se to zlomilo.

Dveře ložnice se rozrazily.
Manžel ke mně přišel, jako by šlo o něco životně důležitého, a hrubě strhl deku.

„Řekni mi PIN ke kartě,“ pronesl tónem, který by použil na někoho, kdo mu dluží peníze. „Máma je v obchodě. Chce si koupit telefon.“

Ležela jsem tam v polospánku, ale něco ve mně se sevřelo tak pevně, že jsem se okamžitě probudila.
Jeho matka si šla koupit nový telefon – samozřejmě za moje peníze. Jemu to přišlo naprosto normální. Včera mi přišla výplata. Měl to v hlavě už připravené.

„Ať si ho koupí za svoje,“ odpověděla jsem klidně.

A pak to přišlo.

Výbuch.
Křik.
Urážky.
Vyčítání.
Prý jsem chamtivá.
Prý neúctivá.
Prý „máma si zaslouží to nejlepší“.
Prý jsem povinna jim pomáhat, protože „tak funguje rodina“.
A že jestli jí teď ten telefon nekoupím, je to moje zrada.

Stála jsem tam mlčky a dívala se na muže, kterého jsem si kdysi vzala z lásky. Najednou přede mnou stál někdo úplně jiný – cizí, agresivní, arogantní člověk bez špetky vděčnosti.

A v té chvíli jsem se rozhodla.

Dost.
Už ne.
Nikdo mě takhle používat nebude.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec tichým hlasem. „Tady je PIN.“

Manžel se okamžitě uklidnil. Vzal telefon a PIN nadiktoval své matce, která už mezitím stála u pokladny s modelem, na který by si většina pracujících lidí šetřila měsíce.

Jenže já jsem věděla, že dnešní PIN bude jejich poslední.

Protože když odešel z pokoje, oblékla jsem se, tiše sbalila dokumenty, osobní věci a především kartu – tu svou. Ne tu, kterou znal on. Tu jsem už týden předtím nahradila novou, tajnou. A PIN, který jsem mu dala, patřil ke staré kartě, kterou banka zrušila.

Věděla jsem přesně, co se stane.

Za hodinu jsem slyšela z chodby řev. Tchyně u pokladny – před lidmi, bez peněz, bez možnosti zaplatit – volala manželovi, že karta nefunguje. On běžel ke mně, rudý vztekem, a křičel, že jsem mu zničila den.

Jenže já jsem seděla v kuchyni u stolu. Před sebou složku s dokumenty, vedle sebe kufr. A klíče od bytu jsem položila doprostřed stolu.

„Co to má znamenat?“ vydechl.

Podívala jsem se na něj bez emocí.

„Znám tvoji matku. Znám tebe. A už mě nepoužijete ani o korunu víc.“

„Co to říkáš? Kam jdeš?“ zakoktal.

„Pryč,“ odpověděla jsem. „Ty, tvoje matka, tvoje výdaje – s tím si poraďte sami. Já už s tím nemám nic společného.“

Jeho oči se rozšířily. Od té chvíle poprvé pochopil, že to mys­lím vážně.

A zatímco se snažil vymyslet nějakou další výmluvu nebo urážku, já už jsem byla na cestě ke dveřím.

Ten den poprvé za tři roky jsem se nadechla bez tíhy na hrudi.

A nechala je tam oba – s telefonem, který si nemohli koupit, a životem, který jsem jim už dál financovat nehodlala.