Hádka začala nevinně – jako mnoho jiných před ní. Unavený večer, rozbité nervy, poznámka, která padla ve špatnou chvíli. Ale tentokrát se to vymklo kontrole. Slova létala vzduchem rychleji než myšlenky a jedovaté věty pálily jako oheň.Manžel stál uprostřed obýváku, čelist napjatou a ruce zaťaté v pěsti. Jeho žena, bledá, s očima plnýma strachu, si držela břicho, které se pod tenkým svetrem zřetelně rýsovalo.

„Nechci to dítě,“ řval. „Nikdy jsem ho nechtěl.“

Její rty se zachvěly. V hlavě se jí rozpadaly měsíce plánů, diskusí a nadějí, které měli společné. Nebo si to aspoň myslela.

„Plánovali jsme ho… říkal jsi—“

„Nic jsem neříkal!“ zařval, jako by se snažil přehlušit vlastní svědomí. „Sbal si věci a odejdi. Tohle je můj dům.“

Ta slova bodla víc než cokoliv, co kdy kdy řekl. V tom domě žili tři roky. Peníze dávali dohromady. Ona přispívala stejným dílem, dělala dvě práce, jen aby mohli mít lepší život. Jenže v kupní smlouvě bylo opravdu napsáno jen jeho jméno. A on se to rozhodl použít jako zbraň.

Když šla do ložnice, opírala se o zeď a snažila se neomdlít. Břicho ji bolelo, ale strach a ponížení bolely víc. V rychlosti naházela pár věcí do kufru, přičemž jí párkrát stekly slzy na oblečení.

Ani jí nepomohl. Ani se nezeptal, jestli něco potřebuje. Jen otevřel dveře, popadl kufry a odnesl je do auta.

„Už tu nebydlíš,“ zopakoval tvrdě, jako soudce vynášející trest.

Zavezl ji do nejbližšího hotelu – ne do bezpečného, ne do drahého, ale do malého, studeného, takového, kam večer chodí lidé, kteří nemají kam jinam jít. Auto zastavil přímo před vchodem, vytáhl kufry a postavil je na chodník.

„Prosím,“ šeptala. „Nedělej to. Jsem těhotná. Nemám kam jít.“

On se ani nepodíval. Nastoupil do auta, práskl dveřmi a byl pryč. Neohlédl se ani jednou.

Myslel si, že má konečně klid. Že už nemusí poslouchat její prosby, její otázky, její sny. Myslel si, že zvítězil.

Když se vracel domů, byl plný zvláštní úlevy. Tiché, chladné úlevy. Dokonce si pustil rádio, které hrálo hlasitěji než jeho vlastní myšlenky. U domu zaparkoval a v duchu si říkal, že si dá sprchu a sklenici vína. Že bude mít večer konečně jen pro sebe.

Ale už ve chvíli, kdy vystoupil z auta, cítil zvláštní napětí v hrudi. Jako by něco nebylo v pořádku. Dům stál tiše, ale ne klidně; působil jako místo, které právě zažilo něco, co mu odmítá sdělit.

Vešel dovnitř. Rozsvítil. V obýváku byl slyšet slabý zvuk. Ne zvuk polámaného nábytku, ne rozbitého skla – ale zvláštní šustění. Jako by se po podlaze pohybovalo něco živého.

Udělal krok dopředu… a uviděl to.

Všude po podlaze byly rozházené věci. Ne od jeho ženy. Od něj samotného. Šuplíky byly vysypané, zásuvky otevřené, polštáře rozřezané. Police prázdné. A ten zvuk… vycházel zeď od kuchyně.

Zarazil se. Vyděšený. Zmatený. Nechápal.

Když vstoupil do kuchyně, srdce mu kleslo jako kámen.

Na zemi ležely jeho dokumenty, smlouvy, účty. To, o čem si myslel, že má ve výlučné moci. A uprostřed všeho byl dopis.

Něco v něm vědělo, že se ho nesmí dotknout – ale stejně to udělal.

Dopis byl od jeho ženy.

A nebyla v něm omluva. Nebyl v něm pláč ani prosba o druhou šanci.

Byla v něm jedna jediná věta:

„Doktor mi dnes řekl pravdu. To dítě není tvoje – a nikdy být nemělo.“

Manželovi se podlomila kolena. Sedl si na studenou dlažbu a papír se mu chvěl v ruce.

V tu chvíli pochopil, že ji nevyhnal z domu. On sám byl vyhozen z jejího života.

A právě když se snažil popadnout dech, ozvalo se zaklepání na dveře. Tiché, ale naléhavé.

Otevřel.

A za dveřmi stála policie.

„Pane Nováku, musíte s námi okamžitě na stanici. Vaše žena právě v hotelu zkolabovala.“

A v tu chvíli si uvědomil, že ta pravá hrůza teprve začíná.