Obchod byl ten den téměř prázdný. Jen šum lednic a tlumená hudba z reproduktorů vyplňovaly prostor, zatímco bezpečnostní kamery tiše sledovaly každý pohyb zákazníků. Krátce po poledni vstoupila dovnitř žena v tmavém kabátě, s červeným šátkem uvázaným pevně kolem hlavy. Její chůze byla pomalá, ale jistá, jako by přesně věděla, kam jde.Zastavila se u pultu s jogurty. Zrak stočila k policím, pak za sebe, kamery ignorovala. Jedním rychlým pohybem sundala víčko z jogurtu, který právě uchopila, a začala jíst přímo na místě. Ne s pocitem viny nebo spěchu, ale s klidným výrazem, jako by si doma sedla ke stolu. Když dojídala poslední lžíci, odložila prázdný kelímek mezi ostatní, jako by se nic nestalo.

Pak se přesunula dál – vzala banán, oloupala ho už za chůze, snědla a slupku bez rozmýšlení hodila do krabice s výprodejovým zbožím. U regálu se sušenkami se chovala stejně – otevřela balení, několik sušenek snědla a zbytek zastrčila za ostatní balíčky, aby nebylo poznat, že s nimi někdo manipuloval.

Nikdo z přítomných zákazníků si jí zatím nevšímal. Obchod byl tichý, nechybělo mnoho a celá scéna by proběhla bez povšimnutí. Jenže kolem právě procházel mladý prodavač. Zastavil se, když zahlédl otevřený balíček v její ruce. Zpočátku si myslel, že si žena pouze prohlíží zboží. Když však uviděl rozházené sušenky a prázdný obal jogurtu odložený mezi ostatními, rozhodl se zasáhnout.

Přistoupil k ní opatrně, s respektem, ale rozhodně.

„Paní,“ řekl tiše, „tohle musíte zaplatit. Jakmile je obal otevřený, zboží je považováno za poškozené.“

Žena sebou trhla, jako by ji urazil dětskou poznámkou. Tvář se jí napnula a oči změnily výraz v ostrý pohled.

„Co si to dovolujete?“ vyprskla. „Právě jsem to ochutnala! Mám právo vědět, co si kupuji! Váš obchod kvůli jednomu jogurtu nezbankrotuje. A já jsem důchodkyně!“

Její hlas byl tak pronikavý, že vzhlédly i pokladní u druhého konce obchodu. Prodavač si zachoval klid.

„Ochutnávky poskytujeme jen tam, kde je to povoleno. Otevřené zboží už nikdo nekoupí. Musíme ho odepsat.“

„Nepoučujte mě!“ křičela žena tak hlasitě, až se několik zákazníků zastavilo. „Nakupuji tu každý den! Mám na to právo! Vy tu lidi okrádáte! Prodáváte nekvalitní věci a ještě se opovažujete napadat slušné lidi!“

Zákazníci si začali šeptat. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou. Žena dál mávala rukama, jako by se ocitla na pódiu a snažila se vyvolat vzpouru. Obviňovala obchod z klamavé reklamy, špatné kvality potravin, dokonce tvrdila, že důchodci jsou zde „úmyslně šikanováni“.

Prodavačka z vedlejšího oddělení se pokusila situaci uklidnit.

„Jestli chcete, zavolám manažera. Ten vám vše vysvětlí.“

„Zavolejte!“ vykřikla žena vítězoslavně. „Ať mi řekne, proč okrádají staré lidi! A upřímně, měli by mi dávat všechno zadarmo. Já přece nemám peněz nazbyt!“

V tu chvíli už se kolem shromáždila malá skupina diváků. Někteří natáčeli na telefony, jiní jen sledovali scénu, která se měnila v nechtěné představení. S každým jejím dalším výkřikem rostlo napětí.

Za několik minut přišel manažer obchodu – muž kolem padesátky, klidný, profesionální. Nepřicházel s napětím, spíše se zřetelnou snahou situaci vyřešit rozumně.

„Paní, pojďme to vyřešit v klidu,“ řekl mírným hlasem. „Zákazník má právo na reklamaci, na informace, ale ne na konzumaci neuhrazeného zboží. Pokud jste jídlo chtěla vyzkoušet, stačilo se zeptat personálu.“

„Nebudu s vámi nic řešit! Vy mě nebudete vyhazovat! Já mám práva! Vy nemáte nic!“ křičela a dupala nohou.

Manažer však nereagoval na její křik. Z kapsy vytáhl malé zařízení a ukázal na přítomné zaměstnance.

„Jdeme postupovat oficiálně,“ pronesl nahlas, aby to slyšeli i lidé kolem.

A pak udělal něco, co nikdo nečekal.

Nezavolal policii. Nezačal se s ní dohadovat. Nehádal se o cenu jogurtu ani o otevřený balíček sušenek.

„Paní,“ řekl klidně a pevně, „dnes vám tyto položky účtovat nebudeme. Ale zároveň vás musím požádat, abyste náš obchod opustila. A vzhledem k tomu, že to není poprvé, kdy jsme vás při něčem podobném viděli na kamerách, dostanete zákaz vstupu na tři měsíce.“

Nastalo ticho.

Žena zbledla. Až teď si uvědomila, že její teatrální vystoupení jí nepřineslo vítězství, ale něco mnohem nepříjemnějšího. Zákazníci přestali šeptat. Někteří překvapeně zvedli obočí, jiní jen zírali.

„Zákaz?“ zopakovala téměř šeptem.

„Ano,“ přikývl manažer. „Kamery nás informovaly opakovaně. Jedná se o porušení pravidel a neúctu k personálu. Nechceme konflikty. Ale máme odpovědnost za zboží i atmosféru v obchodě.“

Prodavači ustoupili. Manažer ukázal ke dveřím. Žena chvíli stála bez hnutí, pak sevřela rty a rychlým krokem odešla, aniž by se ohlédla.

Když se dveře zavřely, obchod se vrátil k běžnému tichu. Zákazníci pomalu pokračovali v nákupech, ale mnozí ještě dlouho kroutili hlavou.

A zaměstnanci? Ti konečně vydechli. Věděli, že tenhle incident nebu