Když jeho žena oznamovala, že musí odjet na celý týden, předstírala nejistotu, zatímco si balila věci do kufru. On však vnímal její slova jen jako melodii, která mu dávala dovolení otevřít dveře zakázanému životu. Přikývl jí, políbil ji na tvář a zahrál roli starostlivého manžela. Ve skutečnosti ale odpočítával minuty do chvíle, kdy se dům ponoří do ticha a nikdo nebude sledovat jeho kroky.Jakmile za ní zavřely letištní dveře, zavolal své milence. Byla o mnoho let mladší, zvyklá na jeho sliby, že jednou všechno změní, že jednou budou spolu naplno. Týden bez manželky mu připadal jako malá příležitost ochutnat takový život. Domluvili se během několika vteřin. A ještě předtím, než žena dosedla v letadle na své místo, muž už přiváděl milenku do svého bytu.

První dva dny byly přesně takové, jak si představoval: žádné otázky, žádné vysvětlování, žádné odchody ve spěchu. Jen dva lidé zavření v bytě, který se najednou proměnil v jejich hnízdo. Muž měl pocit, že se mu svět poddal. Byl přesvědčen, že jeho tajemství je neprůstřelné. A dokonce se občas přistihl, že mu těší představa, jak se jeho nic netušící žena stará o pracovní povinnosti, zatímco on doma buduje něco úplně jiného.

Třetí den však začala být milenka nervózní. Měla pocit, že někdo v bytě byl. Některé předměty ležely jinak, než je nechala. Manžel to odbyl posměchem, jako její přecitlivělost. V noci však uslyšeli kroky nad nimi – jenže nad bytem byl půdní prostor, kam nikdo nikdy nechodil. Muž se snažil tvářit klidně, ale i on pocítil nepříjemné sevření v žaludku. Přesto si odmítal připustit, že by se dělo něco neobvyklého.

Ve čtvrtek ráno našla milenka na kuchyňské lince hrnek, který tam předtím nebyl. Stál na přesném místě, kde si jeho žena zvykla pít ranní čaj. Mladá dívka zbledla. Muž si okamžitě vymyslel výmluvu, že hrnek tam musel nechat on. Jenže ona mu nevěřila. A během dne v bytě panovalo napjaté ticho, které ani jeden nedokázal přerušit.

Pátý večer se situace vyhrotila. Milenka se rozhodla odjet, protože měla pocit, že se v bytě skrývá někdo, koho nevidí, ale kdo sleduje každý jejich pohyb. Muž ji přemlouval, ale byla neoblomná a v slzách odešla. Zůstal sám, podrážděný, přesvědčený, že si vše jen namlouvala. Přesto měl neodbytný pocit, že byt nějakým způsobem dýchá jinak, než dřív. Měl dojem, že vzduch je těžší, cizí.

Sedmý den se žena vrátila ze služební cesty. Vstoupila dovnitř s klidem, který jeho nervózní mysl nedokázala přečíst. Objala ho, položila kufr vedle dveří a ani jediným gestem neprozradila, co ví. Alespoň si to manžel myslel.

Po několika minutách mu řekla, že se potřebuje převléknout. Zamířila ke skříni v ložnici. Muž ji následoval, stále ještě přeplněný strachem z posledních dvou dnů. Když však žena otevřela dveře skříně, jeho srdce se na okamžik zastavilo.

Uvnitř na něj hleděla jeho milenka. Třásla se, vyčerpaná, schoulená v rohu. Podle všeho se tam skrývala už dvě noci – od chvíle, kdy ji muž v panice odrazil a řekl jí, aby odešla. Bávala se odejít v domnění, že se někdo pohybuje po bytě.

Žena se klidně otočila k manželovi. Její hlas byl rovný, pevný, až mrazivě tichý.

„Celý týden jsem tu měla nainstalované kamery. Řekla jsem ti, že jedu služebně, ale potřebovala jsem vědět, jestli mi můžeš být věrný. Teď už to vím.“

Milenka se rozplakala, žena ji však ignorovala a dál mluvila jen k manželovi.

„Nedělám scény. Jen chci, aby sis zbalil svoje věci. Dnes končíme. Všechno už je připraveno – právník, dohoda, důkazy. Jen jsem chtěla, aby ses na vlastní oči podíval na to, co jsi způsobil.“

Muž, který si plánoval týden svobody, neřekl ani slovo. Stál tam mezi dvěma ženami – jednou, která ho milovala, a druhou, která mu v jediném okamžiku ukázala, jak hluboko klesl.

Byt, který měl být na jeden týden útočištěm jeho tajného života, se stal místem, kde se zhroutil celý jeho svět