Nebylo to ticho klidu, ale ticho očekávání. Zlaté lampy vrhaly teplé světlo na bílý mramor, vzduch voněl kadidlem a růžovou vodou. Desítky hostů seděly v řadách, oděné do drahých látek, a přesto se nikdo neusmíval. Každý věděl, že tahle svatba není obyčejná.Aiša stála uprostřed sálu a cítila, jak se jí pod jemnou krajkou svatebních šatů svírají prsty. Šaty nebyly šité pro ni. Byly upravovány ve spěchu, v noci, kdy se celý její život převrátil naruby. Ještě před dvěma dny měla stát stranou jako mladší sestra, nenápadná, poslušná, tichá. Nevěsta měla být Leyla.

Leyla byla vždy středem pozornosti. Krásná, sebevědomá, zvyklá, že svět se přizpůsobuje jí. Když otec oznámil, že byla domluvena svatba se šejkem, Leyla se nejprve usmívala. Dokud si nezačala uvědomovat, o koho jde.

Šejkovo jméno se nevyslovovalo nahlas. Lidé o něm mluvili šeptem. Říkalo se, že je chladný, nečitelný, že se s nikým nebaví déle, než je nutné. Někteří tvrdili, že je krutý. Jiní, že je spravedlivý, ale nemilosrdný. Všichni se ho báli.

Den před svatbou Leyla vešla do Aišina pokoje. Zavřela za sebou dveře a její hlas byl tichý, ale ostrý.
„Já si ho nevezmu,“ řekla. „Jestli to odmítnu já, bude to ostuda. Ale ty… ty jsi mladší. Nikdo se tě ptát nebude.“
Aiša mlčela.
„Buď si ho vezmeš ty,“ pokračovala Leyla, „nebo zařídím, že ti nikde nedají práci, že tě rodina zavrhne. Zničím tě.“

Aiša neměla na výběr.

A tak stála v sále, kde se shromáždila elita města, a cítila na sobě pohledy plné soucitu, zvědavosti i tiché škodolibosti. Věděli, že není tou pravou nevěstou. Věděli, že je obětí. Nikdo ale neřekl ani slovo.

Šejk stál před ní. Vysoký, klidný, jeho tvář byla nečitelná jako kámen. Když obřad dospěl ke svému vrcholu a nastal okamžik, kdy měl zvednout závoj, v sále by bylo slyšet spadnout špendlík.

Aiša se připravila na chladný pohled. Na lhostejnost. Možná na pohrdání. Byla připravená na všechno špatné.

Šejk zvedl závoj pomalu. Jeho oči se setkaly s jejími. Neuhnul pohledem. Dlouhé vteřiny mlčel. Hosté zadržovali dech.

Pak šejk udělal něco, co nikdo nečekal.

Sklonil hlavu.

Nebyl to symbol moci. Byl to symbol respektu. Obrátil se k přítomným a jeho hlas byl klidný, pevný, nesl se sálem bez námahy.
„Tato žena není tou, kterou jste očekávali,“ řekl. „Ale je tou, kterou si dnes beru vědomě.“

Leyla, stojící mezi hosty, zbledla.

Šejk se znovu podíval na Aišu.
„Byla jsi donucena?“ zeptal se tiše, tak aby to slyšela jen ona.

Aiša zaváhala. Pak poprvé v životě přikývla.

Šejk se narovnal a jeho hlas tentokrát slyšeli všichni.
„Svatba pokračuje,“ oznámil. „Ale za mých podmínek.“

Po obřadu neodvedl Aišu do soukromých komnat, jak se očekávalo. Místo toho jí dal vlastní apartmá, služebnictvo a svobodu. Žádné rozkazy. Žádné povinnosti. Dny plynuly a Aiša začala chápat, že strach, který obklopoval šejka, nebyl celý příběh.

Byl přísný, ale spravedlivý. Chladný k těm, kteří lhali. Tichý k těm, kteří trpěli.

O několik týdnů později svolal rodinu. Leyla byla přítomna. Šejk před všemi oznámil, že Aiša zdědí část jeho majetku bez ohledu na to, co se stane v budoucnu. A že každá forma nátlaku vůči ní bude považována za osobní urážku.

Leyla pochopila, že její plán se obrátil proti ní.

Aiša si tehdy uvědomila jednu věc: nejnebezpečnější lidé nejsou ti, o kterých se šeptá, že jsou krutí. Nejvíc ubližují ti, kteří se usmívají, zatímco vás tlačí do propasti.