Byla jsem jen pár kroků od vchodu do domu, když mi hlavou probleskla děsivá myšlenka: sporák. Polévka. Plamen. Horko. Najednou mi to připadalo jako časovaná bomba. Vytáhla jsem telefon, ale nebylo komu volat. Musela jsem se vrátit.Otočila jsem se a téměř běžela. S každým krokem mi srdce tlouklo rychleji. V představách jsem už viděla zakouřenou kuchyň, spálený hrnec a obličej mé tchyně, zkřivený vztekem. Nebyl to náš byt. Byl její.

Po tom, co můj manžel přišel o práci, jsme neměli na výběr. Přestěhovali jsme se do jejího dvoupokojového bytu. Říkala, že nám pomáhá. Já jsem ale od prvního dne cítila, že jsem tu navíc. Že jsem host, který se zdržel déle, než bylo žádoucí.

Nikdy mi to neřekla přímo. Nemusela. Stačily pohledy, poznámky, ticho u stolu. Přesto jsem se snažila. Vařila jsem, uklízela, mlčela. Říkala jsem si, že to je dočasné. Že to vydržíme.

Když jsem otevřela dveře, byt byl tichý. Až nepřirozeně. Zavřela jsem za sebou co nejopatrněji, vyzula se a zadržela dech. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že jsem se vrátila. Nejspíš jsem doufala, že sporák vypnu a zase odejdu, aniž by si toho kdokoli všiml.

Už jsem chtěla zamířit do kuchyně, když jsem zaslechla hlas.

Hlas mé tchyně.

Mluvila po telefonu. Nebyla v kuchyni, ale v obýváku. Její tón byl klidný, sebejistý, téměř pobavený. Přesně takový, jaký měla vždycky, když byla přesvědčená, že ji nikdo neposlouchá.

Zastavila jsem se na chodbě. Ne proto, že bych chtěla odposlouchávat. Jednoduše jsem se nedokázala pohnout.

„Ano, samozřejmě,“ smála se. „Neboj se, mám to promyšlené.“

Udělala jsem krok zpět ke zdi. Srdce mi bušilo až v krku.

„Ona si myslí, že je to jen dočasné,“ pokračovala. „Ale tak to nebude. Jakmile to tady manželství nevydrží, byt zůstane jen mému synovi.“

Zatajila jsem dech.

„Práce? Ne, práci si jen tak nenajde. A ona? Ta se jednou sbalí sama. Nebo jí pomůžu.“

V uších mi začalo hučet. Najednou mi bylo horko i zima zároveň.

„Už jsem mluvila s právníkem,“ řekla klidně. „Všechno je napsané na mě. A svědky mám. Stačí pár drobností, trochu nátlaku, pár hádek… víš, jak to chodí.“

Opřela jsem se o stěnu, protože se mi podlomila kolena.

„Ne, on o tom neví,“ dodala tišeji. „A zatím vědět nemusí. Je slabý. Vždycky byl.“

Ta slova bolela víc než všechno ostatní.

V tu chvíli jsem si uvědomila něco, co jsem si odmítala připustit celé měsíce. Nešlo o nepochopení. Nešlo o napětí. Byl to plán.

Když hovor skončil, slyšela jsem, jak tchyně vstává a odchází směrem ke kuchyni. Rychle jsem se otočila, potichu otevřela dveře a vyšla zpět na chodbu. Dlaně se mi třásly, ale hlava byla podivně jasná.

Sporák jsem už nešla vypnout.

Ten den jsem se nevrátila jen proto, že jsem zapomněla na polévku. Vrátila jsem se, abych pochopila, kde skutečně stojím.

A právě v té chodbě, v tichu cizího bytu, jsem se rozhodla, že tohle nebude konec mého příběhu. Ale začátek.