Nehoda se stala náhle. Jiný řidič mi nedal přednost, prudký náraz mě odhodil do svodidel a pak zmizel. Pamatuji si jen sirény, ostré světlo a pocit, že se nemohu nadechnout. Když jsem se probrala, ležela jsem na jednotce intenzivní péče, připojená k přístrojům, s bolestí v každém koutě těla.Lékaři mluvili klidně, ale opatrně. Používali slova jako „stabilizovaná“, „pozorování“, „riziko komplikací“. Manžel stál u zdi a vypadal ztraceně. A tchyně? Ta okamžitě převzala velení. Vyřizovala dokumenty, mluvila s personálem, rozhodovala o návštěvách. Jako by to byla její nemocnice. Neměla jsem sílu odporovat.

Byla jsem slabá, unavená a odkázaná na ostatní. Říkala jsem si, že až se zotavím, všechno si srovnáme. Teď jsem potřebovala jen klid.

Jedno odpoledne se otevřely dveře pokoje. Nejdřív vstoupila tchyně. Za ruku vedla mého malého syna. Byl tichý, vážný, až nepřirozeně klidný na své roky. Jako by mu někdo vysvětlil, že se nesmí ptát, nesmí mluvit a hlavně nesmí nic pokazit.

Posadila ho vedle mé postele, usmála se tím svým napjatým úsměvem a řekla, že tu budou jen chvilku. Prý aby se dítě nebálo. Pak přešla k oknu a otočila se k nám zády, jako by nám chtěla dopřát soukromí.

Můj syn se ke mně přiblížil. Opatrně, jako by se bál, že se rozpadnu. Podal mi plastovou láhev s pomerančovým džusem. Automaticky jsem ji vzala. Prsty se mi třásly, ale ještě jsem nepřemýšlela proč.

Naklonil se ke mně blíž. Zakryl si ústa dlaní a zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.

„Babička říkala, že tohle máš vypít,“ řekl. Pak se na chvíli odmlčel a polkl. „A řekla mi, že když to udělám, budu mít novou, hezčí maminku. Ale že o tom nesmím nikomu říct.“

Svět se mi v tu chvíli zastavil.

Dívala jsem se na láhev v ruce. Džus byl studený, nezvykle světlý. Nebyl označený nemocniční etiketou. V místnosti mi začalo být těsno. Najednou jsem si uvědomila přítomnost svého manžela, který stál ve dveřích. Mlčel. A tchyně? Stále hleděla z okna. Nepohnula se, ale cítila jsem její pozornost. Byla soustředěná. Čekala.

Pomalu jsem láhev položila na prostěradlo. Usmála jsem se na syna, jako bych se chystala napít. Naklonila jsem ji, ale místo toho jsem tekutinu nenápadně vylila na podlahu, jako by se mi rozlila nešikovností.

Nikdo nic neřekl.

Tchyně se otočila až po chvíli. Podívala se na prázdnou láhev a krátce přikývla. Její výraz byl klidný, až příliš klidný. Manžel se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku. Jen zavřel dveře.

Když odešli, požádala jsem sestru o vodu a okamžitě jsem požádala lékaře o toxikologické vyšetření. Nepoužila jsem velká slova. Jen jsem řekla, že mám obavy.

Výsledky přišly o několik hodin později.

To, co bylo v tom džusu, nebyl lék. Nebyla to ani náhoda.

Ležela jsem v nemocničním pokoji, tělo slabé, ale mysl neobyčejně jasná. Uvědomila jsem si, že nehoda mě téměř stála život. Ale skutečná hrozba stála celou dobu vedle mě, usmívala se a držela mé dítě za ruku.

A tehdy jsem si slíbila jediné: přežiju. A tentokrát budu mluvit nahlas.