Slepá dívka nikdy neviděla svět, ale jeho krutost cítila v každém doteku a v každém tichu, které následovalo po slovech ostatních. Narodila se do rodiny, kde krása byla měřítkem hodnoty. Její dvě sestry byly obdivované, chválené, vystavované hostům jako důkaz úspěšné rodiny. Jejich oči byly nazývány „darem“ a jejich tváře „požehnáním“.Ona byla opakem. Chyba. Přítěž. Něco, co se má skrývat.

Jediným světlem v jejím životě byla matka. Držela ji za ruku, učila ji rozlišovat svět podle zvuků, vůní a tepla lidského hlasu. Říkala jí, že tma neznamená méněcennost. Že člověk není tím, co vidí, ale tím, co cítí a chápe. Když však dívce bylo pět let, matka zemřela. A s ní zmizelo i poslední bezpečí.

Otec se změnil. Zatvrdl. Jeho hlas byl chladný a krátký, především když mluvil k ní. Přestal ji oslovovat jménem. Říkal o ní „ono“. Když přišli hosté, zavíral ji do pokoje, aby „nekazila dojem“. Byl přesvědčený, že slepota je hanba, kterou rodina musí skrývat.

Když jí bylo jednadvacet, rozhodl za ni znovu.

Ráno vešel do jejího malého pokoje. Seděla na posteli a prsty pomalu přejížděla po stránkách staré knihy v Braillově písmu. Zvuk jeho kroků poznala okamžitě. Zastavil se těsně před ní.

„Zítra se vdáváš,“ řekl bez emocí.

Slova nedávala smysl. Vdávat se? Kdy? Za koho? Než stačila cokoli říct, pokračoval.

„Za chudého kluka z ulice. Ty jsi slepá, on je chudý. Dokonalý pár.“

V hrdle se jí sevřel hlas. Neptal se. Nečekal odpověď. Rozhodnutí už bylo učiněno. Druhý den proběhl obřad rychle a bez citu. Malé nádvoří, pár svědků, tlumený smích. Nikdo jí neřekl, jak ženich vypadá. Otec ji postrčil dopředu a přikázal jí, aby vzala cizího muže za ruku.

Jeho dlaň byla teplá. Pevná. Nepustil ji.

Lidé šeptali. Někteří se posmívali, jiní litovali. Po obřadu jí otec vtiskl do rukou malou tašku s oblečením a chladně řekl muži:

„Teď je to tvoje žena. Tvůj problém.“

A odešel. Bez rozloučení. Bez ohlédnutí.

Nový manžel ji mlčky odvedl pryč. Cesta byla dlouhá. Neptala se. Neměla sílu. Když konečně zastavili, pomohl jí vystoupit a řekl klidným hlasem:

„Jsme doma.“

Byl to malý dům. Skromný, ale čistý. První dny byly tiché. Muž mluvil málo, ale vždy s respektem. Nikdy na ni nekřičel. Nikdy jí neříkal, že je přítěž. Pomáhal jí, učil se s ní žít. Vařil. Smál se. Poslouchal.

Poprvé v životě se cítila jako člověk.

Jednoho večera, po několika měsících, jí řekl: „Musím ti něco říct.“

Seděla u stolu a poslouchala jeho hlas, který byl nezvykle vážný.

„Nejsem chudák z ulice,“ začal. „Tvůj otec lhal. Pracoval jsem roky v zahraničí. Mám firmu. Peníze. Ale když jsem se dozvěděl o tobě… souhlasil jsem.“

Zatajila dech.

„Souhlasil jsem, protože jsem slyšel, jak s tebou zachází. A chtěl jsem tě odtamtud dostat.“

Mlčela. Slova jí tekla po tváři spolu se slzami.

O několik let později se v jejich rodném domě rozezněl pláč. Otec byl na smrtelné posteli. Majetek pryč. Dcery odešly. Nikdo se o něj nestaral.

Jen jedna osoba přišla.

Slepá dcera.

Držela ho za ruku, stejně jako kdysi její matka držela ji. Neviděla jeho strach, ale slyšela ho v dechu. Neviděla jeho slzy, ale cítila je na své kůži.

„Proč jsi přišla?“ zašeptal.

Odpověděla klidně: „Protože tma mě naučila vidět to, co ty jsi nikdy neviděl.“

A v tu chvíli pochopil, že největší slepotou nebyla ta její. Byla to jeho vlastní.