Spadla jsem na rozpálený beton. Prudká bolest mi projela páteří a levou nohou tak silně, že se mi zatmělo před očima. Invalidní vozík se převrátil, jedno kolo se ještě dlouhé vteřiny točilo, jako by si z celé situace dělalo legraci. Ležela jsem vedle něj, dívala se na oblohu a soustředila se jen na to, abych nezačala křičet.

Hudba z reproduktorů se zesílila. Někdo zvýšil hlasitost, aby se „nepokazila atmosféra“.

„No tak, vstaň,“ řekl bratr a pobaveně se ušklíbl. „Dost toho cirkusu. Všichni se dívají.“

Zkusila jsem se zapřít rukama. Prsty se mi třásly, dlaně klouzaly po betonu. Tělo mě neposlouchalo. Nešlo to.

„Podívejte se na ni,“ pokračoval a otočil se k rodině a přátelům, jako by přednášel závěrečnou řeč u soudu. „Už dva roky hraje divadlo s invalidním vozíkem. Po té slavné nehodě, kterou mimochodem nikdo pořádně neviděl.“

Někdo z davu přikývl. Jeden z mých známých přistoupil blíž. „Viděl jsem ji v obchodě,“ řekl. „Stála u regálů.“

„Byla to rehabilitace,“ vypravila jsem ze sebe, zatímco jsem stále ležela na zemi.

„Jasně,“ zasmál se bratr a lehce kopl do vozíku. „Ale bereš dávky, nepracuješ, žiješ z cizích peněz. Velmi pohodlné.“

„Nemůžu pracovat,“ řekla jsem tiše.

„Nechceš,“ naklonil se ke mně blíž. Cítila jsem z něj alkohol a mastný pach jídla. „Všichni už mají tvé sebelítosti dost.“

Někdo vytáhl telefon a začal natáčet. „Jen pro jistotu,“ řekl. „Ať je důkaz.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Máma si nervózně mněla ruce a dívala se stranou. Teta stála se zkříženýma rukama, tvář kamennou. Babička se na mě dívala s výrazem, jako bych kazila celý večer. Nikdo se nepohnul. Nikdo mi nepodal ruku.

„Doktoři přece říkali, že možná,“ pokračoval bratr. „Možná budeš zase chodit. Možná nikdy. A ty už dva roky žiješ z těchto ‚možná‘, zatímco my všichni platíme za tvou léčbu.“

Ležela jsem na betonu a došlo mi, že bolest není to nejhorší. Horší bylo pochopení, že pro ně už dávno nejsem člověk. Jen problém. Přítěž. Něco, co by bylo lepší zamést pod koberec.

A právě v tu chvíli jsem za sebou uslyšela tiché, pevné zakašlání.

Hudba náhle utichla.

„Promiňte,“ ozval se klidný, cizí hlas. „Mohu se zeptat, kdo z vás je lékař?“

Všichni se otočili. U branky stál starší muž v tmavém saku. Držel v ruce složku a jeho pohled byl ostrý, soustředěný. Nebyl to nikdo z rodiny. Nikdo z přátel.

„Protože já jsem vedoucí neurologického oddělení,“ pokračoval. „A tahle žena je moje pacientka.“

V davu to zašumělo.

„Dva roky mlčela,“ řekl muž a pomalu ke mně došel. „Protože jste jí nevěřili. A protože jsem jí doporučil, aby to zatím nikomu neříkala.“

Bratr zbledl. „Jak… jak to myslíte?“

Lékař otevřel složku. „Po nehodě utrpěla těžké poškození míchy. Neochrnula úplně. Ale každé přetížení, každý pád může znamenat trvalé ochrnutí. Navždy.“

Někdo zalapal po dechu.

„A ještě něco,“ dodal lékař. „Před třemi týdny jsme potvrdili, že příčinou nehody nebyla náhoda. Byla způsobena technickou závadou na vozidle, které patřilo…“ podíval se přímo na mého bratra, „vám.“

Na dvoře by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Vy jste jí tehdy půjčil auto,“ pokračoval klidně. „Auto, o kterém jste věděl, že má vážnou poruchu brzd.“

Bratrovi se roztřásly ruce. „To není pravda.“

„Je,“ odpověděl lékař. „A zítra to budete vysvětlovat policii.“

Pak se ke mně sklonil, pomohl mi zpět na vozík a tiše řekl: „Už nemusíte mlčet.“

Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala. Ne bolestí. Úlevou.

A tehdy si všichni uvědomili, že se celou dobu nesmáli podvodu. Smáli se vlastní krutosti. A ta pravda je bolela mnohem víc než mě kdykoli bolel pád na beton.