Na naši svatbu jsem čekala mnoho měsíců. Šetřila jsem peníze, promýšlela každý detail, protože jsem chtěla, aby ten den byl přesně takový, jaký jsem si vysnila. Šaty, kytice, účes, dort — všechno bylo vybráno předem, s láskou a trpělivostí.

Oslava začala nádherně. Hosté se usmívali, hrála hudba a já jsem si přistihla, že si myslím, že všechno konečně probíhá tak, jak má. Docela brzy jsem si ale všimla, že manžel pije příliš mnoho. Vždycky byl zdrženlivý a vážný, ale ten den byl jiný. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, usmívala jsem se a přesvědčovala sama sebe, že je to jen stres.

Manžel neustále dělal hloupé vtipy, bláznivě tancoval. Hrubě mě chytal za ruku, smál se v nevhodnou chvíli. Ke konci večera se dokonce pohádal s mým bratrem a málem došlo k rvačce. Pořád jsem doufala, že to tím skončí. Ale ne — to nejhorší mělo teprve přijít…

Když jsme přišli ke svatebnímu dortu, v sále se rozhostilo ticho. Vzala jsem nůž, usmála se na hosty — a v tu chvíli mě manžel náhle zezadu strčil. Ztratila jsem rovnováhu a spadla přímo na dort, pak na zem.

Krém byl všude. Šaty, účes, make-up — všechno bylo během jediné vteřiny zničené. Seděla jsem na zemi a plakala.

— Co jsi to udělal?.. — zeptala jsem se.

Manžel se jen smál a řekl, že to byl „skvělý vtip“. Moje slzy mu byly lhostejné. Někteří hosté ho dokonce podpořili a říkali, že přeháním a že není třeba kazit oslavu kvůli maličkosti.

V tu chvíli jsem pochopila, že krutý „vtip“ svého manžela nemohu odpustit. Udělala jsem něco, po čem okamžitě vystřízlivěl a svého činu hluboce litoval.

V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo. Zvedla jsem se, otřela si obličej a klidně řekla:

— Jestli jsi zničil nejdůležitější den našeho života, zničíš i můj život.

Vzala jsem všechny svatební dary a oznámila, že svatba je zrušena. Bez scény, bez zvýšeného hlasu jsem prostě odešla ze sálu.

O pár dní později jsem odjela na svatební cestu — sama. A za peníze ze svatebních darů jsem si koupila auto.

Ať si teď poradí sám.