„Jsi ke mně tak laskavá… dnes nechoď domů.“Helen bylo třiatřicet let a poslední měsíce jejího života se slévaly do jediné šedé linie vyčerpání. Po bolestném rozchodu, který ji připravil nejen o partnera, ale i o pocit jistoty, se přestěhovala do malého bytu na okraji města a přijala novou práci v administrativní firmě. Nebyla to práce snů, ale byla stabilní. A stabilita byla to jediné, co teď potřebovala.

Každé ráno vstávala ve stejný čas, oblékla si stejný kabát a vyrazila stejnou cestou ke stanici metra. Ulice byla rušná, anonymní, plná lidí, kteří se navzájem míjeli bez jediného pohledu. Jen jeden obraz se neměnil.

Na konci ulice, vedle staré lékárny s oprýskaným vývěsním štítem, seděla už několik měsíců křehká stařena. Měla bílé, řídké vlasy, tvář plnou hlubokých vrásek a kabát, který pamatoval lepší časy. Nikdy neprosila nahlas. Jen seděla, s očima upřenýma k zemi, jako by se snažila být neviditelná.

Helen si ji všimla hned první týden po nastěhování. A pak znovu. A znovu. A pokaždé, když procházela kolem, ucítila v hrudi lehké bodnutí. Ne proto, že by se cítila vinna. Ale proto, že viděla sama sebe – jen o pár kroků dál na jiné cestě.

První den vhodila do misky pár mincí. Druhý den také. Někdy přidala bankovku, když jí přišla výplata. Nikdy se nezastavila dlouho. Jen krátký pohled, tiché gesto, sotva znatelné přikývnutí.

Stařena nikdy nic neřekla. Jen pokaždé zvedla hlavu a na zlomek vteřiny se jejich pohledy setkaly. V tom pohledu bylo cosi klidného. Přijetí. Jakýsi tichý souhlas se světem, jaký je.

Den za dnem se z toho stal rituál. Malý, nenápadný, ale pevný bod v Helenině dni.

Až do toho rána.

Byl sychravý podzimní den. Jemný déšť se snášel na asfalt a pouliční lampy se v mokré zemi rozmazávaly do zlatých skvrn. Lidé kráčeli rychle, se sklopenými hlavami, uzavření do svých myšlenek.

Helen sáhla do kapsy kabátu, nahmátla mince a sehnula se, aby je vhodila do misky.

V tu chvíli ucítila, jak se jí někdo dotkl zápěstí.

Ne – někdo ji chytil.

Stisk byl překvapivě pevný. Prsty suché, téměř kostnaté, ale plné síly. Helen se lekla a prudce zvedla hlavu.

Stařena se na ni dívala.

Ale tentokrát to nebyl klidný pohled.

Její oči byly rozšířené, plné neklidu. Vrásky kolem úst se stáhly a rty se lehce třásly. Naklonila se k Helen tak blízko, že cítila její dech.

„Moje dcero…“ zašeptala stařena, hlasem sotva slyšitelným přes déšť.
„Byla jsi ke mně tak laskavá… dovol mi dnes něco udělat pro tebe.“

Helen ztuhla. Chtěla se usmát, uklidnit ji, říct něco laskavého. Ale slova nepřicházela.

„Dnes večer nechoď domů,“ pokračovala stařena.
„Za žádných okolností.“

Stisk zesílil.

„Zůstaň kdekoliv. U přátel. V hotelu. I venku, když budeš muset. Ale nevracej se do svého bytu.“

Helen cítila, jak se jí sevřel žaludek.

„Prosím,“ zašeptala stařena naléhavě. „Slib mi to.“

Lidé je obcházeli, aniž by jim věnovali jediný pohled. Jako by tato scéna neexistovala.

Helen se nadechla, chtěla se zeptat proč. Ale než stačila cokoli říct, stařena náhle pustila její ruku, sklonila hlavu a znovu ztuhla ve své obvyklé pozici. Jako by se nic nestalo. Jako by právě neporušila vlastní ticho.

Helen tam stála ještě několik vteřin, srdce jí bušilo. Pak se narovnala a pokračovala v cestě.

Ale něco bylo jinak.

Celý den v práci se cítila nesvá. Kolega se jí ptal, zda zná své sousedy. Některé dokumenty zmizely ze složky, i když si byla jistá, že je tam nechala. Telefon jí několikrát zavibroval – prázdné hovory, žádná zpráva.

Úzkost se jí usazovala v hrudi jako těžký kámen.

Když se setmělo a déšť se změnil v hustou mlhu, slova stařeny se vrátila s děsivou jasností.

„Dnes nechoď domů.“

Helen stála u přechodu pro chodce, vytáhla telefon a bez dalšího přemýšlení si rezervovala pokoj v malém hotelu několik ulic od kanceláře.

Tu noc do svého bytu nešla.

Spala špatně. Zdály se jí sny o otevřených dveřích a cizích krocích v chodbě. O klíči otáčejícím se v zámku.

Ráno vstala s pocitem, že unikla něčemu, co nedokáže pojmenovat.

Okamžitě zamířila ke stanici metra – dřív než obvykle.

Stařena tam byla.

Seděla na stejném místě. Jako by čekala.

Když Helen přistoupila, zvedla hlavu a přikývla.

„Poslechla jsi mě,“ řekla tiše.

Helen cítila, jak se jí rozklepala kolena.
„Ano… ale proč?“ zašeptala.

Stařena se rozhlédla kolem sebe, pak se znovu naklonila blíž.

„Protože jsem tě včera večer viděla,“ řekla.
„Viděla jsem muže, který vešel do tvého domu. Nebyl to soused. Čekal.“

Helen zatajila dech.

„Čekal celé hodiny. Když jsi nepřišla, rozbil zámek a vešel dovnitř.“

„Já…“ Helen cítila, jak se jí zatmělo před očima. „Jak to víte?“

Stařena se smutně usmála.

„Sedávám tady celý den. Lidé si mě nevšímají. Myslí si, že jsem neviditelná. Ale já vidím všechno.“

„Ten muž odešel až nad ránem,“ pokračovala. „Když zjistil, že tam nejsi.“

Helen měla pocit, že se svět kolem ní přestal otáčet.

„Kdo to byl?“ zeptala se chraplavě.

Stařena zaváhala.
„Muž