Netušil však, co se stane dál.Musel to být slavnostní let. Symbol lásky, poslední romantický únik před narozením jejich dítěte. Soukromý vrtulník se hladce zvedal nad tyrkysovou hladinu oceánu, slunce se třpytilo na skle kabiny a pod nimi se rozprostíral nekonečný modrý prostor, tak klidný, až působil neskutečně.

Adrien Valmont seděl klidně, s rukama položenýma na kolenou, a pozoroval obzor. Jeho výraz byl jemný, téměř dojatý. Každý, kdo by ho viděl, by si pomyslel: Tohle je muž, který miluje svou ženu.

Vedle něj seděla Elise Valmontová.

Jedna z nejbohatších žen Evropy. Dědička technologického impéria, které její otec vybudoval z garáže a proměnil v globální kolos. Elise měla všechno – peníze, vliv, jméno, respekt. A teď i to, po čem dlouho toužila nejvíc.

Dítě.

Držela se lehce za zaoblené břicho a usmívala se.
„Nemusel jsi to dělat,“ řekla měkce. „Stačilo by mi i obyčejné odpoledne doma.“

Adrien se na ni otočil a pohladil ji po ruce.
„Chtěl jsem, abys měla vzpomínku. Jen my dva. Než se všechno změní.“

Elise se zasmála. Netušila, že se skutečně všechno změní. Jen ne tak, jak si představovala.

Adrien měl vše naplánované do posledního detailu.

Studoval mapy. Zkontroloval letový plán. Vybral oblast oceánu, kde nebyly žádné lodě, žádné turistické trasy, žádné náhodné svědky. Pilot byl zkušený, let rutinní. Adrien věděl, že pokud Elise spadne… nikdo ji nenajde.

V hlavě si opakoval verzi pro policii:
Byla nervózní. Těhotná. Hluk vrtulníku ji vyděsil. Zakopla. Snažil jsem se ji chytit…

Byl si jistý, že mu uvěří. Vždyť byl manžel. Truchlící manžel.

A hlavně – zákonný dědic.

Elise mu nikdy nedala plnou kontrolu nad svým majetkem. Všechny účty, akcie, trustové fondy – vše bylo chráněno složitým systémem právních pojistek. Adrien byl jen manžel. Luxusní doplněk.

A teď? Teď čekala dítě.

Dítě, které by všechno zdědilo.

To byla hranice, kterou Adrien nemohl překročit. Ne potom, co obětoval. Ne potom, co čekal roky.

Vrtulník se naklonil a pilot oznámil, že mohou otevřít boční dveře, pokud chtějí lepší výhled.

Adrien se usmál.

„Pojď sem, lásko,“ řekl klidně. „Odtud je to nádherné.“

Elise se pomalu zvedla. Držela se madla, opatrná kvůli těhotenství. Udělala krok k otevřeným dveřím.

V tu chvíli Adrien jednal.

Chytil ji pevně za paži – silněji, než kdy dřív. Elise se překvapeně otočila.

„Adriene…?“

Nestihla doříct větu.

Jediným prudkým pohybem ji odstrčil.

Vzduch se roztrhl výkřikem. Elise cítila, jak jí tělo padá do prázdna, jak se svět mění v chaos světla a hluku. Oceán se k ní blížil neuvěřitelnou rychlostí.

Náraz byl krutý.

Ledová voda jí vyrazila dech. Bolest projela celým tělem. Instinktivně se snažila nadechnout, ale voda jí zaplnila plíce. Na okamžik si myslela, že je konec.

Pak se stalo něco, s čím Adrien nepočítal.

Elise byla silná plavkyně. Od dětství trénovala potápění. A hlavně – měla na sobě bezpečnostní pás s nouzovým vysílačem, který jí lékaři doporučili kvůli těhotenství.

Jakmile se ponořila, pás se automaticky aktivoval.

Elise bojovala s bolestí, s panikou, s děsem. Ale myšlenka na dítě byla silnější než všechno ostatní. Když se vynořila, lapala po dechu a tiskla ruku k břichu.

Nad ní se vrtulník vzdaloval.

Adrien se díval dolů.

Viděl, jak se malá tmavá postava na hladině ještě na okamžik pohybuje… a pak zmizí.

Opřel se o sedadlo a zavřel oči.

„Je po všem,“ zašeptal.

Pilot se otočil.
„Pane Valmonte… vaše žena…“

Adrien si nasadil výraz zděšeného muže.
„Spadla! Snažil jsem se ji chytit!“

Pilot okamžitě hlásil nehodu. Adrien si byl jistý, že oceán udělá zbytek.

Ale Elise nezmizela.

Držela se nad hladinou, i když jí docházely síly. A pak uslyšela zvuk.

Loď.

Malá výzkumná loď, která testovala nové sonarové zařízení. Posádka zachytila nouzový signál.

Když Elise vytáhli z vody, byla v bezvědomí, ale živá.

A její dítě také.

O tři dny později Adrien seděl v luxusní vile a přijímal kondolence. Média psala o tragédii. Policie vyšetřovala „nehodu“. Právníci připravovali dokumenty o převodu majetku.

Pak zazvonil telefon.

„Pane Valmonte,“ ozval se hlas. „Vaše žena žije.“

Adrien zbledl.

„Co… co to znamená?“ vykoktal.

„Znamená to,“ pokračoval hlas klidně, „že máme záznamy. Svědky. A Elise Valmontová si přeje, abyste byl přítomen, až se probere.“

Adrienovi se rozklepaly ruce.

O několik hodin později stál v nemocničním pokoji.

Elise ležela na lůžku, bledá, ale při vědomí. Její oči byly klidné. Příliš klidné.

„Proč?“ zeptala se tiše, když zůstali sami.

Adrien nedokázal odpovědět.

„Věřila jsem ti,“ pokračovala. „A proto jsem byla připravená.“

Ukázala na obrazovku vedle postele.
„Každý let. Každá smlouva. Každý rozhovor. Všechno bylo monitorováno. Pro případ, že by ses někdy rozhodl, že mě odstraníš.“

Adrien pochopil.

„Záznam z vrtulníku,“ řekla. „Zvuk. Video. Všechno.“

Policie ho zatkla přímo na místě.

O měsíc později soud rozhodl: doživotí.

Elise porodila zdravého syna.