Angela pracovala v motelu téměř dvacet let. Viděla opilce, hádky, noční útěky i hosty, kteří se nikdy neodhlásili. Naučila se dívat, ale nevidět. Poslouchat, ale neslyšet. Byla to nutná obrana. Až do úterý.Krátce po osmé večer vešel do recepce muž kolem čtyřicítky. Upravený, klidný, s hlasem, který zněl až podezřele vyrovnaně. Vedle něj stála dívka. Hubená, světlovlasá, s černým batohem, který svírala oběma rukama. Na nikoho se nepodívala. Dívala se do podlahy.

Muž požádal o pokoj 112 na jednu noc. Zvláštní byla jeho další přání: aby se neuklízelo a aby se nezatahovaly závěsy. Podepsal se a převzal klíč. Dívka neřekla ani slovo.

Druhou noc se vrátili. Ve stejný čas. Do stejného pokoje. Se stejným tichem.

Třetí noc Angela pocítila neklid. Ne ten běžný, pracovní, ale tíživý a osobní. Dívka byla bledší. Muž podrážděnější. Když ji vedl chodbou, svíral jí rameno příliš pevně, jako by se bál, že uteče.

Čtvrtou noc se Angela přistihla, že stojí u okna déle než obvykle. Pátou noc nemohla usnout.

Šestou noc se rozhodla jednat. Vyšla zadním vchodem, obešla budovu a zastavila se pod oknem pokoje 112. Závěs nebyl zcela zatažený. Úzkou škvírou byly vidět jen siluety. Stačilo to.

Muž se skláněl nad dívkou. Ta seděla na posteli, ramena se jí třásla. Nebyl slyšet křik. Jen ticho, které bylo horší než hluk. Angela ustoupila. Podlomila se jí kolena. Věděla, že to, co viděla, není v pořádku.

Ráno v 10:19 vyšli z pokoje. Dívka kráčela vedle muže a svírala batoh tak pevně, až jí zbělely klouby. Sotva stála na nohou. Muž ji držel za paži — ne podpůrně, spíš vlastnicky. Když míjeli technickou místnost, Angela si všimla, že dívka kulhá.

To byl okamžik, kdy se rozhodla porušit pravidla.

Počkala, až muž odejde k autu. Pak tiše zaklepala na dveře pokoje 112. Dlouho se nic nedělo. Zaklepala znovu.

Dveře se pootevřely.

Angela uviděla dívku. Seděla na posteli, shrbená, s očima zarudlýma od pláče. Na krku měla čerstvé modřiny, na zápěstích stopy po silném stisku. V pokoji byl cítit pach dezinfekce a cosi kovového.

Angela nic neřekla. Jen položila ruku na kliku, aby dveře zůstaly otevřené, a tiše pronesla: „Jsi v bezpečí.“

Dívka se rozplakala.

Angela zavolala policii. Klidně. Věcně. Popsala časy, číslo pokoje, opakující se návštěvy i chování muže. Zůstala s dívkou, dokud nepřijeli.

Muž byl zadržen u auta. Dívku odvezli do nemocnice. Později se ukázalo, že nebyla jeho dcera. Byla nahlášená jako pohřešovaná.

O několik týdnů později dostala Angela dopis. Krátký, psaný dětským písmem. Stálo v něm jen:
„Děkuji, že jste se dívala.“

Angela dopis uložila do zásuvky. Věděla, že někdy stačí porušit jediné pravidlo, aby se něčí život vrátil na správnou stranu.

A pokoj 112 už nikdy nepronajali.