Dívka seděla stranou, klidná a soustředěná. Na kolenou měla složku s dokumenty, které si pečlivě pročítala. Přišla kvůli zdánlivě obyčejné věci – žádosti o instalaci bezbariérové rampy do domu, ve kterém bydlela. Schody ji denně oddělovaly od normálního života. Od práce, obchodu, lékaře. Od důstojnosti.Nevypadala slabě. Jen tiše.

To však dráždilo muže stojící opodál.

Byli to místní rváči, známé firmy, lidé zvyklí řešit problémy hlukem a strachem. Přišli kvůli vlastnímu případu, ale jakmile si dívky všimli, jejich pozornost se okamžitě přesunula.

Nejdřív si vyměnili pohledy. Pak úšklebky. A nakonec výsměch.

„Podívejte se na ni,“ pronesl jeden z nich a naklonil se blíž. „A co uděláš, když ti ublížíme? Utečeš?“

Zarazil se a teatrálně si plácl do čela.

„Jo vlastně. Ty utíkat nemůžeš.“

Smích se rozlehl chodbou. Ostrý, hlučný, bez studu.

Dívka nezvedla hlavu. Listovala dál.

Druhý muž se postavil přímo před ni a strčil si ruce do kapes.

„Moje máma vždycky říkala, že lidi skončí na vozíku kvůli hříchům,“ ušklíbl se. „Tak co jsi provedla? Koho jsi zradila?“

„Nechte ji,“ ozval se třetí ironicky. „Mě spíš zajímá, jaký má motor. Elektrický? Nebo ji někdo musí dobíjet?“

Smáli se čím dál hlasitěji. Už nešlo jen o slova. Jeden z nich se sklonil a lehce se dívky dotkl na tváři. Bylo to pomalé, úmyslné gesto. Test hranic.

„Hele,“ prohlásil ten nejdrzejší, „co kdybychom ji trochu povozili po chodbě?“

„Nebo výtahem,“ dodal jiný. „Bez brzd.“

Lidé kolem nich ztuhli. Někteří se otočili zády. Jiní dělali, že telefonují. Nikdo nic neřekl.

A právě v tom tichu dívka konečně zvedla hlavu.

Její pohled byl klidný. Neprosil. Nebyl vyděšený. Byl soustředěný.

„Děkuji,“ řekla tiše.

Muži znejistěli.

„Za co?“ ušklíbl se jeden.

„Za to, že jste to všechno řekli tak nahlas,“ odpověděla.

Sáhla do složky a vytáhla průkaz.

Nebyl to obyčejný dokument.

Byl to služební průkaz státní zástupkyně pro případy diskriminace a násilí na zranitelných osobách.

Smích ustal.

„Celá tato chodba je monitorovaná,“ pokračovala klidně. „Zvuk i obraz. A vy jste právě předvedli učebnicový příklad vyhrožování, ponižování a sexuálního obtěžování osoby se zdravotním postižením.“

Muži zbledli.

„To je nějaký vtip?“ zkusil jeden z nich.

„Ne,“ odpověděla. „Je to důkazní materiál.“

Dveře soudní síně se otevřely. Vyšel soudní úředník následovaný dvěma justičními strážníky. Zavolala je dívka jedním stiskem tlačítka na vozíku. Nenápadného, ale funkčního.

Muži byli požádáni, aby zůstali stát. Jeden se pokusil odejít. Marně.

Ještě než je odvedli, dívka se na ně naposledy podívala.

„Mimochodem,“ dodala, „ten můj případ s rampou dnes projde. Váš případ ne.“

Chodba ztichla.

Lidé, kteří se před chvílí báli zasáhnout, nyní stáli a mlčeli. Ne proto, že by nevěděli, co říct. Ale proto, že právě pochopili, jak nebezpečné je soudit ticho jako slabost.

Dívka sklopila zrak zpět k dokumentům.

A vozík se tiše rozjel vpřed.