Vzduch byl nehybný, jako před pohromou. Na klice dveří visela spálená borová větvička, zabalená do zmačkaného kusu papíru. Tmavě hnědá, místy úplně očouzená — jako by ji někdo úmyslně zapálil, nechal oheň, aby ji strávil, pak ho uhasil a pečlivě ji tam umístil. Znak, který nepotřebuje slova.

První myšlenka byla jasná a ostrá: tohle není vtip.

Otočila jsem se, rozhlédla se — dvorek byl tichý, prázdný, podivně chladný. Zkontrolovala jsem kamery u vchodu, dokonce jsem si klekla a podívala se i pod auto, jako bych čekala další znamení, něco většího, co by v tom pokračovalo. Hlavou mi vířily možné důvody: naštvaný soused? Výhrůžka? Tichá zpráva od někoho, koho neznám? Nebo snad… od někoho, kdo si mě vybral.

Nechtěla jsem se té větvičky ani dotknout. Nesla v sobě pocit varování, něčeho, co se blíží. Ale zvědavost pomalu, potichu přemohla strach. Papír se roztrhl jako suchý list pod tlakem prstů a okamžitě mě udeřil silný pach spálené pryskyřice — tak čerstvý, že jsem měla pocit, že ten, kdo ji tam položil, možná ještě sleduje z rohu, z temnoty.

Celý den jsem myslela jen na to. Teprve večer, v tichu bytu, jsem se rozhodla hledat vysvětlení. Na internetu jsem našla fórum o podivných předmětech zanechaných na autech. Nahrála jsem fotografii — a za méně než minutu se objevily odpovědi.

To, co jsem četla, mě zmrazilo až na kost.

Většina komentářů měla stejný význam:
spálená větvička je označení člověka.
Ne náhoda, ne hra. Tichá identifikace. Někdo tě sleduje. Někdo ví, kdo jsi. Někdo na tebe položil značku.

Četla jsem komentáře jeden po druhém, srdce mi bušilo:

„Je to varování před dalším krokem.“
„Pokud se objeví druhý předmět, už je pozdě to ignorovat.“
„To znamená, že cíl byl vybrán.“

Tu noc jsem nezamhouřila oka. Každé tiché zavibrování ve zdi znělo jako krok, každý stín na stropě jako postava. Ležela jsem nehybně, poslouchala a čekala. Je někdo za dveřmi? Jen čekám, až se objeví ruka, která je otevře?

Další ráno bylo mnohem děsivější.

Na čelním skle visel malý černý látkový sáček. Hrubě sešitý, s nitěmi tmavými jako zaschlá krev. Když jsem ho zvedla konečky prstů, ucítila jsem uvnitř něco tvrdého — nepravidelný, zúžený tvar. Jemně jsem stiskla.

Připomínalo to… kost.

Ustoupila jsem o krok, dech se mi zadrhl.
Tohle už nebyl symbol. Tohle byla přímá zpráva.

Vzpomněla jsem si na jeden komentář z fóra:

„Druhý znak znamená, že tě už sledují.“

Pohybovala jsem se po bytě potichu, jako bych mohla probudit něco, co stojí neviditelné v rozích. Zatažené rolety, zhasnutá světla, a každé pouliční světlo mi připadalo jako oko, které se dívá. Začala jsem chápat: tohle není hra. Tohle je začátek.

Třetí večer, když jsem se vrátila domů, ležela pod dveřmi obálka.
Bez adresy. Bez jména. Bez razítka.

Uvnitř — jen jedno slovo, ručně psané, pomalými a jistými tahy:

„Otočte se.“

Tělo mi náhle ztuhlo. Prsty mi znecitlivěly.
Co když za mnou někdo opravdu stojí? Co když tvář, kterou uvidím, už nikdy nedokážu zapomenout?

S námahou, pomalu, jsem se otočila.

Za mnou — prázdná chodba. Nikdo tam nebyl. Ticho, jako by zadržovalo dech.
Ale já už věděla — prázdnota není klid. Je to pauza mezi dvěma kroky.

Někdo ví, kde bydlím.
Někdo mě sleduje.
Někdo čeká — a má čas.

Policie nenašla žádné otisky. Kamery nezachytily žádnou tvář. Sousedé nic neslyšeli. Ale někdy, pozdě v noci, se ve vzduchu znovu objeví ten stejný ostrý pach spálené pryskyřice.

Jako volání. Jako připomínka.

A já vím — ten příběh ještě neskončil.

Proto se ptám tebe:

Co bys udělal ty, kdybys jednoho rána našel stejnou temnou značku na svých dveřích nebo na autě?
Zasmál by ses — nebo bys pochopil, že je to zpráva?

A že možná… už není čas.